Xterra Mistrovství světa Maui

Xterra Mistrovství světa Havaj 2019

  Od roku 2011 se pravidelně stalo mým vrcholem sezóny Mistrovství světa na Havaji. Pro Evropany je to takřka magické místo. Obrovská vlhkost, vysoké teploty a hlavně je to strašně daleko :) a je to místo, kde se triatlon narodil. I když se mi na evropském kontinentu v průběhu roků dařilo dobře, na Havaji tomu tak vždycky nebylo. Možná to byla příliš velká očekávání, únava z celé dlouhé sezony, zranění, možná se příliš nepovedlo naladit formu, důvodů určitě bylo hodně... V loňském roce jsem se dokonce tento vrchol sezony rozhodla vynechat a na Havaj nejet. Jednoznačně to byla vloni psychická únava z toho, že trať byla neustále stejná. 8 let závodit na té samé trati ... to se skoro omrzí, i když je to na Havaji :)


Z mnoha důvodů se ale organizátoři rozhodli pro příští roky trať závodu změnit. Tím hlavním důvodem bylo pravděpodobně počasí a vydatné deště, které z trati dokázaly udělat peklo pro závodníky. Změna trati mi tak trochu nalila novou chuť do žil a i proto jsem se rozhodla to ještě jednou zkusit. Znovu okusit atmosféru tohoto závodu a hlavně to mělo být rozloučení se závodní kariérou v tom smyslu, že se naposledy postavím na start jako člověk, pro kterého je hlavní pracovní náplní trénink :)


Dlouho jsme přemýšleli, jestli by nebylo dobré odjet někam do tepla, trénovat ve vyšší nadmořské výšce, ale nakonec především z finančních důvodů jsem zvolila přípravu doma. Jednoznačně je to pro mě psychicky méně náročné. Dcerka Mája. Manžel by se mnou stejně nemohl kvůli práci cestovat a tak vlastně všechno, co k tréninku potřebuji mám doma. Na prostředí Jizerských hor nedám dopustit. Máme tady tak nádherné kopce, dá se tu pro trénink najít tolik možností. Díky tréninku na Havaj jsem ale objevila i některé další kopce o kterých jsem dřív nevěděla. Hledala jsem extrémy a zjistila, že jich tu máme až až :) , naprosto ideální pro trénink na havajskou trať. Jediné, co se tu nedalo už v té době natrénovat je vedro a vlhko. Na druhou stranu jsem si říkala, že teplo (vedro) mám ráda a když se na něj po stránce výživy a hlavně psychicky budu systematicky připravovat, určitě to zvládnu. Některé tréninky jsem odjezdila s manželem, ten měl jednoznačně nařízeno na mě nečekat při rychlých trénincích. Některé jsem odběhala se svojí tréninkovou skupinou v Jablonci a musím říct, že mě kluci taky při rychlých trénincích hnali dopředu, nedovolili mi si polevit. Spoustu tréninku, jak na kole, běhu, tak i v bazénu jsem šly společně s Pájou Vargovou, ona mě táhla dopředu při plaveckých trénincích, já jí v běhu a na kole. Fakt je, že v technice mi někdy dávala pěkně zabrat :) , jako bych znovu poznávala, jaké to je netrénovat sám a jak povzbuzující může být mít na tréninku někoho vedle sebe . Jednoznačně to bylo nádherné tréninkové období a strašně moc jsem se na závody na Havaji začala těšit.


Dlouho jsme přemýšleli, kdy na Havaj odjet, ale vzhledem k finančním možnostem z toho nakonec zůstala klasika, týden předem a hned po závodě domů. Bohužel s námi nakonec neodjel táta, který si sice slot vyjel za sezonu asi 8 krát, ale zranění ramene ho nakonec vyřadilo z tréninku. Moc mě to mrzelo, protože v roce 2011 jsem na Havaj jela poprvé s ním, táta tehdy vyhrál svojí věkovou kategorii a já byla 3... Tady to pro mě vlastně všechno začalo... Rozhodli jsme se necestovat s Českou výpravou, ale jet po vlastní ose. Vznikla nám moc příjemná skupina, já, manžel, moje svěřenkyně Pája Vargová a nakonec ještě další dva Jablonečáci Kačka Korunková s Márou Sádovským, který se kvalifikoval na Havaj při svém pobytu na Novém Zélandu. Vyletěli jsem v sobotu ráno a v sobotu v noci jsem přistáli na Havaji. Cesta tam je vždy příjemnější a rychleji utíká, než když se cestuje proti času. I Jet leg je snesitelnější :) . Já jsem po příletu nespala jen 2 noci, pak už jsem se s posunem srovnala a spát se mi nechtělo jen v noci, ale vlastně skoro pořád :). První dva dny jsem se snažili odpočívat. Udělali jsem jen krátké výlety a hlavně plavání v moři, aby jsem pořád jen neleželi :) . Tentokrát jsem si ale zakázali výlety na biku na Haleakalu a podobně. A snažili se držet hesla, že lepší nedotrénovaný, než přetrénovaný ...

Od úterý nás ale čekaly 3 tréninkové dny. Každý den plavání, ráno i večer, ne moc dlouho... V úterý jsme si poprvé projeli celou bikovou trať, hned dva okruhy. Po druhé všechny kopce svižně. To byl vlastně jediný rychlý trénink, který jsme tu měli na plánu. Ne, že bych byla zklamaná, ale myslela jsem si, že na trati jsou v každém okruhu 4 prudké asfaltové výjezdy, ale oni tam byly jen 2 na jednom okruhu, tzn. 4 na celém biku. ...my trénovali doma na 8 kopců !! I tak byla ale trať s převýšením 1000m na 30 kilometrů moc pěkná. Většinu jsem ji znala, ale některé úseky se jezdili v protisměru, některé tam byly přidané. K asfaltovým výjezdům tam byly ještě další 2 další kopce v terénu, ty ale nebyly už tak dlouhé a ani prudké. Pak už to byla strašná motanice v lese. Samá zatáčka, kraťoučký výjezd, sjezd...bylo to hodně hravé. Určitě se vyplatilo nebláznit a s kolem si prostě jen tak hrát... Tím, že se mi v úterý jelo velice dobře na tréninku, začala jsem najednou být nějaká nervozní. To nebylo moc dobře. Ve středu jsem si byli proběhnout trať běhu. Je opravdu nádherná. Přesně takové běhání mám ráda. Dlouhé výběhy, hravé točivé seběhy, také částečně po staré trati kterou jsem znala,ale spousta míst byla nových. Ve čtvrtek jsem pak chtěli nakombinovat běh i kolo dohromady, ale vzhledem k natáčení s televizí jsem to museli trochu překopat ... Na jednu stranu to bylo příjemné stát každý den před kamerou,ale popravdě v pátek jsem najednou měla pocit, jako bych už měla po závodě. Čtvrtek byl opravdu náročný. Ráno se konalo oficiální vyhlášení Evropské Tour a předávání medailí, rozhovory, natáčení pro Xterra TV, pak projetí biku, plavání, a po obědě ještě natáčení pro Českou televizi ... těšila jsem se na pátek, že už bude ode všeho klid a bude čas odpočívat a nic nemuset. V pátek večer se konala první oficiální večeře, to proto, že v sobotu pak celý program začíná Xterra Trail Runnem. Na večeři mě ale čekalo jedno obrovské překvapení. Byla jsem uvedena do Síně Slávy Xterra ... to byla neuvěřitelná pocta. Jako 13tá v celé historii. Seděla jsem tam, koukala jsem na můj medailonek, který Xterra připravila a chtělo se mi brečet. Byla jsem tak dojatá, že jsem před celým sálem byla schopná i něco říct :) ... po tomhle ocenění najednou ze mě veškerá nervozita spadla. Nedokážu to popsat. Jako by to najednou bylo tak, že jsem přesně tam, kde mám být.


Sobota byla ve znamení Trail Runnu. Běžel jak Láďa, tak Kačka. Láďa doběhl celkově 6 a druhý v kategorii a Kačka třetí v Kategorii. Vyběhli si tak oba slot na Mistrovství světa v trail Runnu :) . My jsem si jen proběhli kousek trati běhu a pak šli vyzkoušet vlny. Ty byly jako na potvoru poprvé za celý týden velké, ..ale opravdu velké. Stála jsem tam, s brýlemi na očích a asi 10 minut se mi do nich vůbec nechtělo. Pája mi hlásila, že oba s Márou přišli ve vlnách o brejličky. Tak si je raději dávám pod plaveckou čepici. Věděla jsem, že ale musím, že to musím vyzkoušet. Nakonec se mi povedly asi 3 nálezy a výlezy a kousek plavání do moře. Přišlo mi, že plavu přes neskutečné kopce. S obavami, co bude zítra, jsem si řekla, že už to bude stačit, ať to nepokouším, než mě semele vlna... ale jistá jsem si tedy vůbec nebyla.


Všechno to uteklo strašně rychle. Příprava doma, ten čas strávený na Mauí a najednou je závodní ráno... V předpovědi nebyl ani mráček, ani kapička vody ...ale když jsem přijížděli k depu, najednou začalo strašně pršet. Než jsme tam dojeli, nezůstala na nás nit suchá ... nevím, jestli jsem byla ráda, nebo ne, ale spíš mám teď pocit, že mi to bylo skoro jedno :) ..jen Láďa říkal, že nám prší štěstí. Já si zase říkala, že když prší, tak by se mohlo uklidnit moře. A taky, že jo. Vlny sice byly, ale byly to jen dvě, ne moc velké vlny hned u břehu a pak už to bylo celkem dobré. Skoro jsem se ani nestihla rozplavat a už jsme stáli na startu. Byla mi zima, lilo jako z konve a mě se sto strašně líbilo. Snad poprvé v životě jsem si neříkala, proboha, co tady dělám, vždyť neumím plavat!!! Možná to bylo tím, že vedle mě stála Morgan Riou, Francouzka, která plave stejně špatně jako já, ale také umí vyhrát i z těch zadních pozic... :) Přála jsem si plavat s ní a to se mi povedlo. Sice mi v prvním okruhu maličko uplavala, ale při přeběhu do druhého okruhu jsem ji viděla a řekla si, že ji musím za každou cenu doplavat a pak jet s ní na biku. Že můžeme spolupracovat a společně se posouvat. Podařilo se, ale v depu, protože si zase oblékám ponožky mi trochu cukla. V prvním kopci jsem si ji dojela, a předjíždíme už první soupeřky, ale na konci kopce tam řadí neskutečnej převod a trochu se mi vzdaluje. Při nájezdu do techniky cítím, že se na mokrém povrchu docela bojím a raději se snažím moc neriskovat a jet na jistotu, ani tak se mi Morgan nevzdaluje a v další technice jí dojíždím. Na rozjíždění a kratší kopce mám dneska suprový nohy. Hrozně mě to baví, jen se bojím někde nevyklopit. Morgan se zavěsí za mě, ale pak v jedné zatáčce lehne a já už jí vlastně uvidím až v cíli. Do kopců se snažím jet, ale v technice mám pocit, že mi to moc nejde. Raději volím jistotu. Do druhého okruhu už jedu na 7 místě, to je skvělý posun z 22 místa po plavání. A vidím další soupeřky. Od poloviny druhého okruhu, kdy se dostanu na 5té místo už žádnou holku nevidím, což je trochu frustrující, ale mám zprávy od manžela, který byl snad všude, že je stahuju a když přijedu do depa, dvě akorát vybíhají na běh, je to 25 vteřin. 

Snažím se pobrat gely a magnezium, co jsem si namíchala společně se sodnými tabletami, ale podaří se mi vypít jen půlku. Aspoň něco :) ale pochybuju, že 2 gely budou stačit. Musím to dobře rozvrhnout. Taktika byla jasná. První polovinu běhu, která je spíš do kopce netlačit na pilu, nechat to běžet jak to půjde a hlavně nechytit křeče...nečekala jsem, že holky doběhnu už v prvním dlouhém kopci. Hlavou mi probíhá co teď? Běžet za nima? Odpočinout si? Ne, budu držet svoje tempo, jsem ve výhodě, já je doběhla, oni budou muset přidat, jestli chtějí běžet se mnou. Asi to byla dobrá taktika a já se ji začínám vzdalovat. Sice pomaličku, ale vzdaluju se. Hlavou se mi honí spousta myšlenek, ale zakazuji si myslet na to, že běžím 3 a jsem přesně tam, kde jsem si přála být. Navíc Láďa mi hlásí, že stahuju druhou Lesley Paterson. Tomu se jen těžko věří... Když u jezera, kde se trať láme a běží se už víc dolů než nahoru mi bleskne hlavou, že bych mohla být třetí mi Láďa hlásí, že Morgan se zezadu blíží ...ach jo... musím zabrat a nedat jí šanci, aby mě někde viděla, oční kontakt dělá zázraky pro toho kdo dotahuje a je to poprava pro toho kdo je sbíhán... nakonec to bylo ale tak, že Morgan když viděla Lizie a Suzie na 4 a 5tém místě zabrala ... pak už jen hájila pozici :) ... Při náběhu na pláž už tuším, že to vyjde, ale taky na druhém konci vidím Lesley, Láďa nekecal :) sběhla jsem ji asi o 2 minuty ... Doběhnout na bronzové příčce byl můj sen. Jsem realista, Flora Duffy je jednoduše jiný level a Lesley jsem dokázala porazit za těch 9 let jen dvakrát ... ale šance bojovat o třetí místo byla a bylo nás tam na to třetí místo strašně moc. Já děkuju všem, kdo mi pomáhali na teto cestě, pro mě má cenu vítězství. Vítězství sama nad sebou, že je to možné. Doběhnout s českou vlajkou do cíle bylo úžasné ...