Vzpomínky na Čínu - díl 2.

Druhý etapový závod v Číně a třetí Adventure Race v životě. Jela jsem společně s mezinárodním Thule Adventure race týmem, kterému jsm se na nějaký ten rok upsala. Plynuly z toho povinnost následovat dvakrát, nebo třikrát za rok tým do Číny, na druhou stranu jsem mohla čerpat některé výhody, jako byla týmová soustředění, dostala jsem bika a nějaké finanční prostředky. Složení týmu mělo být stejné jako při mém prvním startu ve Wuhanu, ale na poslední chvíli se složení týmu změnilo . Američana se švédským pasem Scotta Colea nahradil super silný Novozélaňďan Samuel Clark, který dostal přezdívku ´pádlovací mašina´. Druhým členem byl jeho krajan Jacob Roberts, kapitán týmu Martin Flinta a já.

Do Číny jsem cestovala neskutečně dlouho, v pondělí ráno jsem vyletěla z Prahy a ve středu kolem třetí hodiny ráno jsme přijeli na hotel. Vždycky to bylo pak stejné. Z Prahy na nějaké velké letiště v Evropě. Odtud Pak do Abu Dabí, Dubaje, nebo Doha v tom lepším případě rovnou do Číny, ale vždycky do Pekingu nebo nějaké dalšího obřího města a pak vnitrostátní linou někam poblíž k místu závodu. Poblíž bylo někdy ale hodně zavádějící, protože občas se stalo, že se cestovalo autobusem ještě pěkných pár hodin... Hned na podruhé mi tohle cestovní kolečko lezlo pěkně krkem. Navíc s kolem byly vždycky v Číně na přestupu problémy. Cestování letadlem se může zdát pohodlné ale to nikdy neplatí, když sebou člověk táhne kolo. Když si vzpomenu na všechna ta letiště, skoro si říkám, jak jsem to mohla přežít 😊 První snídani v Baise jsme samozřejmě prospali. Dostat se do použitelného stavu mi ze začátku přišlo úplně nemožné. Posun 8mi hodin dozadu je vražda. Navíc moc času na aklimatizaci nikdy nebylo. Člověk pak stejně chtě nechtě musel začít fungovat. Takže po hotelových pokojích se potácely polomrtvoly, které vybalovaly kola z krabic a připravovaly věci na závod. Kdyby byla aspoň vidina dobrého jídla 😊 bylo by to pozitivnější. Ale vždycky vkročením na Čínskou půdu ( a to samozřejmě bylo už na prvním čínském letu) pro mě začínalo utrpení. Už jsem psala, že Čínská kuchyně není pro mě. Mám ráda mexickou (nikdy jsem tam ale nebyla abych mohla hodnotit originál, s tím za co se mexická kuchyně vydává v Evropě) ale v Číně to prostě pálí všechno nějak jinak, divně.

 První závodní den: Na úvod krásný otvírací ceremoniál, se vším, co k čínským tradicím patří, skropil, nakonec velmi příjemný déšť, který ale na kluzké silnici byl už o dost nepříjemnější. Navždycky si budu pamatovat Baise jako městečko s obří čajovou konvičkou na náměstí. V 9:00 ostrý start a sprint ke kilometr vzdálené mapě. Už mě to ani nepřekvapilo, jak všichni vyrazili jako by u té mapy byl konec a přitom nás mělo čekat 13 hodin práce. Mapa visela něco přes dva metry vysoko. Musím Samovi vylézt na záda a mapu strhnout. Naštěstí jsou jen 3 kontroly, takže jsem si hodně oddechla a můžu běžet s Jacobem na tu nejbližší kontrolu a nemám šanci se ztratit. Vždycky jsem se modlila, abych nikam podle mapy nemusela sama. Orientační smysl moc nemám a jsem schopná se ztratit všude, kde to neznám. V depu čekáme skoro dvacet minut. Jedna z kontrol byla opravdu daleko a hodně výškových metrů vysoko, tam běžel Sam. Vybíháme s cyklistickou helmou a čelovkou na 25ti kilometrový běh. Před námi je několik družstev. Strmá stoupání i klesání, kamení...do kopce dostanu lano, ale mám s ním problémy, protože je hodně krátké a musím do puntíku kopírovat každý krok, což mě asi ve finále stojí víc sil, než kdybych měla trochu prostoru. Moc nevnímám krajinu, ale vím, že je nádherná a jsem ráda, že místo horkého slunce padají dešťové kapky. Asi na 15 kilometrum je obrovská jeskyně. Až tam jsem pochopila, proč na hlavě táhneme ty těžké čelovky se silným světlem. Díky silnému světlu se nám podařilo být v jeskyni velmi rychlí a dostali jsem se na druhé místo za vedoucí Číňany. Těšila jsem se už na bika. V depu jsem zase jako obvykle byli dost pomalí. Hned od začátku mě ale zaskočilo, jak je to do kopce a díky mé vlastní chybě, kdy se mi nepodařilo na vrcholu kopce zasunout bidon do držáku, jednou rukou držela řidítka, druhou lahev a snažila se jí tam dostat, jsem skákala po kamenech až jsem někde trochu prorazila gumu a měla pomalý defekt. To už jsem ale byli na vedoucí pozici. Kluci se nejdřív snažili kolo opravit nafukovací pěnou. Ta ale fungovala jen chvíli a v momentě, kdy jsme zase dojeli vedoucí Číňany, kluci raději voli dát duši. Takže jsem zase ztratili další čas a předjelo nás ještě jedno družstvo. Oprava proběhla zhruba kolem 5ti minut. Tlak byl o dost větší než jsem zvyklá a v terénu jsem pak měla trochu problémy. Po 20ti kilometrech se nám zase podařilo dostat na první pozici, když jsme doslova předběhli s bikami vedoucí družstvo. Byla tu asi 3km dlouhá část, kde se s kolem muselo jít, běžet, nést na zádech...a pak byly nádherné technické pasáže. Byla jsem odpočatá a šlo mi to výborně. Sice jsem se dvakrát vyklopila, ale vždycky jsem vyvázla se štěstím. Jednou mě zachránil strom a jednou jsem měla opravdové štěstí. Kapitán mě jen pochválil, jak rychle se umím zvednout. Získali jsem velký náskok. Závěrečnou částí byl kajak. 30 kilometrů. Tam jsem pochopila, že se mnou v lodi sedí někdo, kdo to opravdu umí. I když při nasedání do lodi se mu podařilo nejdřív vykoupat.I já jsem dostala pochvalu, že to nevypadá úplně zle. Dokonce jsme jeli i několik km před naší první lodí. Sam si tuhle jízdu na kajaku opravdu užíval. Do cíle jsem přijeli až za tmy s náskokem asi 15ti minut před druhým týmem z Nového Zélandu Torpedo 7 a třetím finským Halti Adventure Týmem

0:38:41 -orintační běh-5km+3:10:10-25km běh+2:35:31-42km bike+3:45:54-30km kajak

Den druhý: Po 5ti hodinách přerušovaného spánku, vstáváme v půl 4. Start je v 5 hodin ráno. S čelovkami na helmě se všichni vydávají na 120km dlouhý bike. Startujeme první a po nás, po 10 ti vteřinách další týmy, tak jak dojeli den předtím. Za chvíli se ve tmě míhá množství světlušek. Docela jsem se ve tmě bála, abych se někde nevymlela. Nikdy jsem za tmy s čelovkou nejela. Prvních 60 km se nic moc neděje, jen se zezadu přidávají další a další týmy. Pak ale Raw Adventure team, který táhl celé pole udělal chybu, a jel úplně na opačnou stranu(Trať na bika není značná, mapy si musíme nahrát dp GPSek) a celý peloton se roztrhal. My jsem se také trochu ztratili. Když jsme se znovu všichni našli, trochu jsme ztráceli na čelo. Brzo se nám, ale podařilo čelo dotáhnout a jak jsme byli rozjetí , pokračovali jsme dál. A pomalu si vybudovali náskok. V depu to byli asi 4 minuty na druhý Torpedo 7 Team. To už jsem ale věděla že na 25 ti km dlouhém běhu v příšerném vedru a po těch 120 km, kde se nastoupalo přes 4 tisíce metrů, budu mít problémy. Bylo ukrutné vedro, asi jsem už na biku nepila a nejedla úplně dobře. Hned po prvním kilometru jsem dostala křeče do stehen, ani na lano to nebylo. Udělat rychlejší pohyb a hned bych jí měla. Ale pořád se snažím běžet, sice táhnu nohy hodně po zemi , ale je to běh. Jen prudké kopce jdeme a už můžu být na laně. Chvílemi je to lepší, chvílemi se křeče hlásí dost výrazně. Úžasné bylo, že jsme několikrát přebíhali řeku. Bylo to neskutečně osvěžující vlézt do řeky a namočit se. Horší už bylo zvedat nohy přes kamení a neuklouznout. Už jsem si nenesla nic. Pití mi nesl Jacob a ještě jednu náhradní lahev Martin, abych byla co nejlehčí. Sam mě měl na laně a do kopce to bylo opravdu hodně znát. Posledních 5 km bylo hodně tvrdých. Nechtělo se mi běžet, ale neodvážila jsem si to říct. Přeci nepůjdu po rovině!!! Bojovala jsem sama se sebou. Asi to na mě poznali a tak dva kilometry před depem jsme chvíli šli, chvíli běželi. Tak strašně jsem si přála vidět na břehu řeky ty žluté rafty. Těšila jsem se, že si sednu. Nakonec po 25 ti kilometrech jsem se opravdu dočkala. Ale nebyla to moc zábava. Vody moc nebylo a raft moc nechtěl jet a ze začátku jsme nemohli udržet správný směr. Byla to dřina, slunce pálilo, ale příroda okolo byla nádherná. Trefit se mezi kameny a sjet několik rychlých kamenitých úseků. Za odměnu bylo projetí jeskyní. Z jedné strany otevřenou a nad ní se tyčil obrovský přírodní most. V té chvíli mě opravdu mrzelo, že u sebe nemám foťák. Nikdy jsem v přírodě neviděla něco tak majestátního. Byla to nádhera. Kousek za jeskyní byl cíl etapy. Nebylo jednoduché vylézt z raftu a dobelhat se za cílovou čáru. Etapu jsem nakonec vyhráli s náskokem skoro půl hodiny pře druhým týmem Torpádo 7. Jednoho z jejich členů museli do cíle donést. Nevím, přesně co to bylo, dehydratace, vyčerpání, žaludeční problémy...možná všechno dohromady.. V cíli jsem neměla v boxu batoh s věcmi na převlečení, což mě dost rozladilo. Naštěstí mi  kluci nějaké to suché oblečení půjčili. Následovalo vyhlášení a pak autobusem 2 hodiny do hotelu. Sláva, teplá sprcha a jídlo a trochu spánku v posteli. Ještě před tím znovu připravit na dva dny všechny věci do boxů. Už jsem byla tak unavená, že jsem nemohla pochopit co kam mám vlastně dát. Ale aspoň dneska spánek v měkoučké posteli 😊

7:11:28-120km bike+ 3:01:53-25km běh+1:54:33-12km raft

Den třetí a čtvrtý: Jelo se hodinu autobusem na start, někam do hor. Etapa byla opět hodně dlouhá a zvláštní. Jeden z členů druhého a třetího týmu v celkovém pořadí odcestovali večer do nemocnice a druhý den znovu stáli na startu. Vypadali naprosto příšerně, bolest jim koukala z tváře, ale stejně znovu pokračovali. Tehdy jsem ještě netušila, že dostali kapačky. Později se to hodně probíralo, jestli se to může nebo ne... I pro mě to začalo být náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Svalová bolest byla proti otlakům a puchýřům na nohách naprosto nicotná. Každé šlápnutí, každý dopad jsem trpěla a to jsem netušila, že v cyklistických tretrách to bude ještě horší. Nakonec, ale to nejhorší bylo to, že mě moje prsty na nohách nechtěly být v tak těsném prostoru jako jsou boty a nejdřív mi zčervenaly, pak zfialověly a později zčernaly a slezly nehty na obou palcích...to teda bylo něco! Nejraději bych běžela a jela jen v pantoflích. Začínalo se orientačním během, 4 kontroly. Náš tým se večer ptal, jestli všichni členové musí mít označené všechny kontroly a bylo řečeno, že ano. Takže jako jediný tým jsme všichni byli na všech kontrolách. Tahle část se nám úplně nepovedla a v depu jsme byli jedni z posledních. Na 27mi kilometrovém běhu jsem přebíhali jeden tým za druhým. Přála jsem si, ať běžíme pořád do kopce, to byla bolest snesitelnější, než když se běželo směrem dolů. Ale když se jde nahoru, musí se jít i dolů. V depu před cyklistickou částí jsme byli druzí za skvěle běžícím Čínským týmem. Ani na kole se nám nepodařilo zlikvidovat 10ti minutovou ztrátu, kterou jsem nabrali na úvodním orienťáku. Znovu tu byla pasáž kde se kolo táhlo na zádech do prudkého kopce po uzounké pěšince a pak zase dolů. Místo bylo sotva pro nohy, kolo muselo na záda. Slunce pálilo, vody v bidonech ubývalo. V jednom místě mi nevydrželo kovové lanko u tretry a prasklo. Noha mi sotva držela v botě a jednou jsem z ní dokonce vypadla. Nic příjemného. Po technickém sjezdu se nám skoro podařilo dotáhnout na vedoucí tým. Ten, ale minul místo, kde se dala doplnit voda bez zastavení. Pro nás,naštěstí organizátoři nesplnili, to, co slíbili, a v každé etapě byly místa, kde se dala doplnit voda. Nikdy jsme neminuli a vždycky jsem všechny bidony naplnili i za cenu, že ztratíme nějaký čas. Mít co pít, bylo ve vedru daleko důležitější, než ztráta dvou, tří minut. Ztrátu se nám podařilo zlikvidovat po 4km běhu. Číňani byli hladoví a zastavili jednoho domu pro horkou vodu na nudle. Docela vtipná situace! Nechápu, že měli sebou nudle. Asi to tam museli znát a vědět, že jim tu vodu někdo dá.. Já jsem sotva běžela, plosky nohou mě bolely. V camelbacku na zádech jsem si nesla kromě vaku s pitím i sedák na fly fox. Po rovinách jsme běželi, do kopce šli. Po 13 ti km jsem nandali sedáky a vyfasovali nejhorší ze tří lan na fly fox. Ale moc rychlosti a adrenalinu jsem si neužili. Konečně jsem využila svoji váhu a trochu síly, co mi zbyla z lyží a docela v klidu a rychle jsem přeručkovala nad propastí. Musím říct, že mě hodně překvapilo kolik problémů měli kluci. Číňanka také měla obrovské problémy se dostat na druhou stranu a jednu chvíli to vypadalo že se tam snad ani nedostane, ale nakonec se jí to povedlo. Takhle jsem si tedy fly fox nepředstavovala. Vždycky jsem si myslela, že mě to z toho jednoho bodu doveze do druhého. Že to bude šílená jízda, kterou sotva ubrzdím, ale to tady ani náhodou. Pak ještě 4 km běhu tunelem, kousek do kopce a pak dlouhý seběh k jezeru. To byla nádherná podívaná. Čínský tým byl z kopce rychlejší. Moje nohy z kopce běžet nechtěly. Na kajaku se nám podařilo dostat do vedení a i do cíle třetího dne jsem dojeli první. Pro Sama to se mnou v lodi tentokrát byla opravdu těžká práce. Já jsem cítila tu obrovskou sílu s jakou náš kajak posílá dopředu a snaží se udržet na vlně naší první lodi. Vstávání z lodi po hodině a půl je vždycky obtížné, natož, když má člověk za sebou několik hodin intenzivní dřiny ve 40 ti stupňovém horku. Zadek otlačený, nohy zničený. Nemohla jsem do sebe dostat ani nic sladkého. Dostala jsem do sebe R dvojku, ale při představě čohokoliv dalšího sladkého se mi zvedal žaludek. Pořadatelé nás překvapili postavenými stany a toaletami na břehu toho jezera, kde jsme pádlovali. Okolo jezera byly nádherné hory. Bylo to tam jako v pohádce. Jen se natáhnout a nic nemuset. Ale já se musela najíst a hlavně pořádně vyspat. S vidinou posledního, nejkratšího dne jsme v 7 hodin ráno znovu seděli v kajaku a ukrajovali ze stejných 17ti kilometrů na jezeře jako den před tím. Předstihl nás druhý tým v pořadí, ale téměř celou dobu se nám dařilo jet na jejich vlně. V depu si znovu musím vzít helmu s čelovkou na hlavu. Chvíli je to otravné, ale pak si na to člověk zvykne. Po krátkém výběhu po asfaltu jsem se zase začali drápat po kamení do kopce a pak se před námi otevřela obrovská, ale prosvětlená jeskyně (takže ty čelovky jsem na hlavě táhly naprosto zbytečně, nebyly potřeba). Pak jsem se znovu drápali po kamení nahoru a znovu dolů po kamení a kořenech. Následoval seběh po stejné trase, po které jsem včera vybíhali na fly fox. Na seběhu nás předhonil Raw Adventure Team, ale ke konci běhu se nám je podařilo znovu seběhnout. Z depa jsem vyjížděli na první pozici. Vzhledem k tomu, že jsme v noci neměli přístup ke kolům, kapitán zavelel namazat řetězy, tak jsem něco málo ztratili, ale v prvním kopci jsem se ujali vedení. Tahle poslední část měla mít 37 km, ale bylo to nekonečných 37 kilometrů. Do kopce to nebylo úplně nejhorší, i když moc sil už jsem neměla, ale z kopce dolů, jak to drncalo jsem neuvěřitelně trpěla. Chtělo se mi křičet, abych si ulevila. Připadalo mi, že mám nohy v pekle. Teď už budu vědět, že vzít si o 1 číslo větší boty není zase taková blbost, jako mi to přišlo, když mi to kluci říkali před závodem. Dvakrát se na nás po sjezdu Raw Adventure skoro dotáhlo, ale do kopce jsme byli o trochu lepší. Opravdu to byla nikdy nekončící etapa. Po strmém stoupání po silnici jsem odbočili na malinkatou pěšinku, což znamenalo kola znovu na záda. Asi nejhorší chvíle pro mě. Fyzická bolest se mísila s tou psychickou a já nebyla daleko od toho si sednout do křoví a už se ani nehnout. Ale náš tým fungoval opravdu jako tým a kluci mi hodně pomohli abych se sebrala a vymáčkla že sebe ještě co se dalo. Myslím, že za 37 km jsem nastoupali asi 2500 výškových metrů. Asi na 5 ti kopcích jsem si říkala tenhle už musí být poslední. A nebyl. Pořád jsme neviděli pod sebou žádné město. A najednou tam bylo. Jedeme po rovině ve městě. Už nemůžu vydržet tu bolest na ruce, kdy mi hodinky udělali velikou bouli na ruce a sundávám si je. Pak nám berou kola a my 4, všichni společně za ruce projdeme cílovou čárou. Kluci měli obrovskou radost i přes vyčerpání. Já taky, ale byla schovaná někde uvnitř. Mě se chtělo brečet. Lehla jsem si, přikryla se ručníkem a dlouho brečela. Už jsem se nikdy nechěla hýbat ..radost přišla o dost později. Po dokončení většiny týmů, proběhlo vyhlášení třetího a čtvrtého dne. Je to skoro až neuvěřitelné. Vyhráli jsem jsme všechny 4 dny. Celkový čas byl 39:58:54. O hodinu rychleji než druhý tým.