Otillo SwimRun Hvar 2019

Swimrun Hvar 2019 V zimě jsem měla pocit, že všechny závody a začáek sezony je tak daleko a na všechno je strašně moc času..a najednou jsem balila..s hodně smíšenými pocity, jestli se mi podařilo se dobře připravit. Na většině lesních cest, kde trénuju ještě ležel sníh a o venkovním plavání nemohla být vůbec řeč. 

Závod v Chorvatsku na ostrově Hvar je co do délky plavání (10km)je jeden z nejdelších a 31 kilomerů běhu je taky slušná porce, podpořená poměrně težkým teréném. Spousta skalních útesů, dvě dlouhá stoupání a hlavně studená voda... Studená voda, to bylo to, co jsem si pamatovala nejvíc z loňského roku a vážně jsem se toho bála. Ale nakonec všechno bylo jinak. Podobná teplota vzduchu a vody (kolem 14ti stupňů) je vždycky přijatelnější, než horký vzduch a ledová voda. Tentokrát dokoce pršelo. Spíš by se dalo říct, že lilo a to podstatnou část závodu. Když člověk vybíhá na start závodu už v neoprenu a plavecké čepici, je skoro jedno, že na něj leje jako z konce. Start v 9:00. Po 300 metrech první plavání, které musím zvládnout bez navázání. Martin na mě čeká jen pár vteřin a než doběhneme k druhému plavání, jsme ve vedoucí skupince. S ni se nám podaří udržet i při prvním dlouhém plavání 1700 metrů. Vzhledem k bouři a silným proudům museli organizátoři přikročit k varintě B, která znamenala doběhnout 3.5 kilomeru na konec ostrova a pak stejnou cestou zpátky a plavat 2.6 kilometrů v místě se slabším proudem místo 3km téměř na otevřeném moři. To oceňuju :) . Když nalézáme do vody druhý mix je za námi pár vteřin, ale při plavání jsem je pak už vůbec neviděla. 

Až z videa jsem zjistila, že si před nálezem do vody sundávali boty a strkali pod neopren. Tím ztratily pár vteřinek, ale proč to udělali, to je mi docela záhada... Já jsem do vody nalezla o trochu pozdějí než bylo potřeba a lano se mezi mnou a Martinem poměrně hodně natáhlo a za celé skoro 3 kilometry se mi nepodařilo se dotáhnout na jeho nohy. Bylo to dost nepříjemné. Vždycky když jsem se snažila zabrat akorát jsem se zamotala do tažného lana, tak jsem toho raději nechala a častěji se koukala před sebe, aby jsem se nezamotali i s ostatními dvojicemi. Martin měl co dělat, aby jsme se udrželi ve skupince, ale nakonec se to podařilo a my vylézali z vody na 6 místě ve druhé skupině. Následovaly 3 velmi technické běžecké sekce proložené kratším plaváním vždy cca 600m. Po posledním z nich byly první 3 týmy vepředu s minutovám náskokem. Žádnou zelenou čepičku v dohledu jsme na hladině při výlezu neviděli. Což bylo psychicky hodně povzbuzující. Následoval 13ti kilometrový běh s dvěma dlouhými stoupáními. V kopcích mi to šlo dobře. Martin mě netáhl, vlastně já jsem běžela vepředu, ale to bylo asi tak všechno, co jsem si tak nějak na běhu užila. Předběhli jsem dva mužské tými a kousek před sebou viděli další mužský tým, bohužel na jedné z křižovatek někdo přeznačil trať a mi kufrovali. Stejně tak týmy před nami. Takže najednou se na jedné křižovatce potkalo 6 týmů ... společně jsem se dohodli, že to musí být tou cestou do kopce, a nakonec to tak opravdu bylo. My jsem ztratili tak 3 minuty, ale první tým jich musel ztratit o něco víc... vždycky je bloudění nepříjemné, jako by se najednou zastavil čas. Člověk bojuje o každou vteřinu a najednou stojí... Sice mi ve vodě trcohu zima byla, ale nebylo to nic hrozného. 

Tak na běhu mi taky zrovna moc teplo nebylo. Ani jsem si nesunadala neopren. Celou dobu jsem běžela v něm, jen si rozepla trochu zip. Ke konci dlouhého běhu už jsem se těšila do vody. Ještě 2 plavání. To první bylo 700metrů a musím říct, že jsem byla zmrzlá jako preclík a nedovedla si představit, jak dám těch 1400...ale krátký technický běh mě trochu rozehřál a závěrečné plavání už bylo v pohodě. Pak posledních 3.5kilometrů podél pobřeží po rovině. A hurá cíl !!! Uteklo mi to nějak strašně rychle. První závod sezony se povedl a v druhé polovině května nás čeká druhý závod série, tentokrát ve Švédsku na ostrově Utto.