Maminka Májince z cest - díl 7.

05.02.2020

Další tři dny jsem si toho moc zapsala. S Marinem jsem si už hodně lezli na nervy, pamatuju se na ten krásný pocit moct se vysprchovat v normální sprše. A nebyla to sprcha ledajaká. Byla v domě asi nejslavnějšího adventure závodníka :) .... hodně času jsem pak trávila na pod útesem na pláži a sbírala mušle...

Den 21 - Ráno jsme vyjeli brzo, ale daleko jsme nedojeli. Když ráno Martin přidělával věci na kolo, to moje mu spadlo na zem a ta patka se sice nezlomila, ale ohnula a to stačilo. Z 11ti převodů mi zbylo jen 5. To není moc. Jelo se blbě a nechápala jsem proč mi to nevymění, když má ještě jednu náhradní. No, prostě nevyměnil. Nechal mě na tom jet 7 hodin. Nenáviděla jsem ho! Ke konci to bylo šílený, že jsme raději nejeli v protisměru, co jsme včera přijeli...Široká cesta, ale nebyla vůbec značená. Přes 3 hodiny jsme po ní jeli. Nahoru a dolů a nebylo tomu konce.Připadala jsem si jako v pohádce o Honzovi, který musí překročit sedmero řek a sedmero hor a když jsme to překročili , teda spíš přejeli pořád nebyl konec. Další a další kopce, až najednou byla vidět nějaká louka asi po 3 hodinách dřiny v úmorným vedru. Nohy mě bolely, ale to nebylo to nejhorší. Bolel mě strašně zadek, že jsem si nemohla sednout a šlapat v sedě. Musela jsem jet už pořád ve stoje. A pak jsme najednou viděli parkoviště. Sedla jsem si vedle auta na kámen, i když to moc pohodlný nebylo a vůbec se mi nechtělo hýbat. Pak jsem se přemluvila a slezla srázem dolů k řece se umýt. Bylo to úžasný, krásně studený a osvěžující. ...a jedeme dál na sever....

Den 22 - Noc jsme strávili v Hippie kempu. Vůbec se mi nelíbil a ráno jsme pokračovali v cestě. Zase jsme se dostali k moři a hlavně bylo teplejc a teplejc. Běželi jsme pak značenou stezkou podél pobřeží . Ale nebylo to vůbec po rovině. Už jsem si tu zvykla, že jestli-že něco , teda, cesta, kopíruje řeku, nebo moře, tak to není nikdy po rovině. Trail to byl ale nádherný. Sice na něm bylo hodně turistů s velikými a těžkými batohy. Dalo se po něm jít hodiny a hodiny a člověk měl každou chvíli nádherný výhled na moře. My jsme to ale po hodině běhu (to je pro turisty s těmi těžkými batohy asi 3 a půl hodiny) otočili zpátky. Bylo hrozný vedro a těšila jsem se, že si dám v té restauraci u parkoviště coca-colu. Byla úžsně studená. Pak jsme jeli k tomu známému. Ten známý se jmenoval Naten Favre, asi jeden z nejznámějších Adventure závodníků na světě, ale já o tom neměla ani páru. Půjčí nám kajak a můžeme tam u něj na zahradě pod domem 2 noci parkovat. Večer jsem se šla podívat k moři na pláž a našla jsem tam takový poklady, který jsem nikdy předtím na žádné pláži nenašla. Největší radost jsem měla z mušle, co v nich bývají perly. Samozřejmě už byla prázdná. Všechny poklady jsem si schovala do krabičky, aby se mi nepolámaly cestou domů. Zítra půjdu na pláž ještě jednou.


Den 23 - Mělo ráno pršet, ale naštěstí nepršelo a za mraky se občas ukazovalo i sluníčko. Byla jsem ráda, že nepálí, protože by mě to zase přismahlo. Na kajaku za 4 hodiny na moři bych byla spálená jako sušenka. Dvě hodiny jsme pádlovali podél pobřeží, kde jsme včera běželi a viděli všechny ty pláže a plážičky, skály a díry do nich a spoustu ostrůvků. A taky spoustu kajákářů a kajakářek. Po dvou hodinách jsem zastavili na opuštěné plážičce, ale za chvíli se ukázalo, že zas tak opuštěná není. Se smíchem a hukotem se přivalila Bulharsko-španělská rodinka s dětma. Ale jak se ukázalo, nakonec byli moc milý. My jsme poobědvali housku se sýrem a tangelo a jeli zpátky. Šlo to trochu líp než cestou tam, neb jsme měli vítr v zádech. Pak jsem si dala úžasnou jogurovo-malinovou zmrzlinu a jeli jsme zpátky vrátit kajak, tam kde budeme ještě jednu noc spát. Trochu ještě svítí sluníčko, ale já sedím na kameni na pláži a píšu a myslím na Májinku a jak asi teď vypadá, když jí chybí na chvilku dva zoubky. Mrzí mě, že jsem u toho nebyla, když vypadly....