Maminka Májince z cest - díl 6.

Už šesté pokračování dobrodružství na Zélandu, pětihodinové pádlování na legendární řece v peřejích a mezi soutěskami. A především pro mě nezapomenutelná Old Goast road na bike a samozřejmě komáři...

Den 18 - Spali jsme u řeky, kde se bude při závodě startovat kajak. Bylo to tam moc hezký. Údolí řeky obklopené kopci a možná spíš horama. Akorát se nám včera do postele vyklopila ta lednička a všechno bylo mokrý. Povlečení, peřiny, polštáře...i můj ovečkový polštářek. Ještě, že svítilo sluníčko a večer se to podařilo jakš-takš usušit. Ráno rychlá snídaně, zabalit hodně věcí na převlečení a jídla a hurá na 70ti kilometrový výlet řekou. Začínalo to nic moc. Mělká řeka mezi hromadama kamení. Asi se tam v tom korytu valí vody víc, když na kopcích roztává sníh. Přejeli jsme pár divokých vln, který mi šplouchaly snad až přes hlavu a to jsem seděla vzadu, protože kormidlo u tědlech kajaků je naštěstí vepředu. Z pozice toho druhýho v lodi to vždycky vypadá daleko jednodušší než zepředu. I když vlny se přes kameny mlely pěkně, tak nějak jsem získala pocit, že se kajak převrhnout nemůže. Ale stejně, když jsme projížděli nějaké peřeje, tak jsem se bála a přitom se mi to moc líbilo a hlavně to nádherně jelo. Skoro jakoby jsme letěli po té vodě. Asi po hodině a půl se krajina úplně změnila. Široký koryto řeky plný kamení se změnilo jen na pruh řeky obklopený nádhernými skalami s kouzelnými plážičkami, kde se dalo zastavit na svačinu, nebo si dát opalovačku. Ale řeka byla plná kajakářů, kteří všichni testovali svoje dovednosti a rychlost. Ke konci už byla krajina zase otevřená, hory a kopce byly vidět jen v dálce a koryto řeky se zase rozšířilo. Snad ještě víc než na začátku. Se spoustou možností, kudy jet. Sice svítilo sluníčko, ale voda byla strašně ledová a jak mi každou chvíli šplouchla vlna zepředu nebo z boku, byla mi docela zima. Taky jsme se jednou skoro cvakli. Už jsem se na 100 procent viděla v řece, ale Martin to nakonec pádlem nějak vytáhl. V takovým náklonu jsem na kajaku ještě nikdy nebyla. To jsem pak začala mít vítr z prudkých zatáček, kde byl proud velmi silný a strhával kajaky na stranu. Dokud člověk v lodi nesedí, vůbec mu nepřijde jaká to je rychlost. V jedné takové zatáčce se jeden z kajakářů vyklopil. Snažil se plavat proti proudu pro loď, ale neměl šanci. Loď jsme mu chytli a přivezli. Když jsem pak ujeli těch 70 kilometrů za 4 a půl hodiny, pěkně mě bolelo za krkem a skoro jsem z kajaku nevylezla. Na kamenný pláži parkovalo hodně aut a čekaly na tu svoji loď. Já jsem zůstala s kajakem a věcma u řeky a Martin šel stopovat, aby se dostal zase tam, kde jsem ráno auto nechali a přijel pro mě. Čekala jsem nakonec 3 a půl hodiny....a uhnala jsem si na zrádným novozélandským sluníčku pěknej úpal. Nebyla jsem růžová, ale červená...spíš vlastně rudá a všechno mě pálilo. To sluníčko je tady pěkně ostrý. Fučí tu a tak člověk moc nevnímá , že to do něj pere...a pak je rovnou spálený. Zítra se budeme přesouvat do Westportu. Snad do kempu.

Den 19 - Jeli jsem hodně dlouho mezi horama a taky podél kouzelného pobřeží, kde skály vykukovaly z moře jako trpaslíci. Někteří malinkatí a druzí o něco větší a taky pláže už nebyly jen z kamínků, ale změnily se na tmavěhnědý písek. Bylo vedro celou cestu. Sluníčko pálilo o 106. Po obědě jsem tam dojeli. Byl to takový malý, docela hezký kemp. Ale pračky na prádlo tu mají šílené. Nevyperou vůbec nic. Takže to všechno bylo zase práce na houby. Hlavní výhodou kempu je to, že se dá pořádně osprchovat v teplé vodě, většinou se je tam nějaká kuchyňka a tak je o moc snažší něco uvařit. No a pak ty pračky... Zítra ráno se zase přesuneme ještě víc na sever, asi 60kilometrů, kde začíná Old Goast Road, Stará črtovská cesta. Je pro kola, nebo pro pěší a měří 84 kilometrů. Tak jsem na sebe zvědavá, jestli to ujedu.

Den 20 - Jedeme něco přes hodinu autem na začátek té Čertovské stezky. Musím si sebou zabalit jídlo ještě na druhý den, až pojedeme zase zpátky a taky dost věcí na převlečení a něco na spaní, o kartáčku a mýdlu ani nemluvím. Batůžek mám pěkně těžkej a vím, že až pojedu z kopce, bude mě pěkně tlačit do helmy a to mě bude strašně štvát. Ještě než jsme vůbec vyjeli mi přibylo asi 50 nových štípanců od komárů. Už jsem z nich úplně na nervy. Musím se pořád škrábat. První hodinu to byl moc příjemný terén. Hezký měkoučký singl-track. Akorát Martin jel občas tak pomalu, že jsem myslela, že z kola spadnu, jak už neudržím rovnováhu. Pořád to stoupalo. Podle mapy jsem věděla, že asi 30 kilometrů to bude určitě stoupat. A taky to začalo hrozně drncat a šlo to pomalu. Pak jsme vyjeli z lesa a otevřel se před námi nádherný výhled. Jednak na cestu po které budeme ještě stoupat, byla zařízlá v úpatí hory, a jednak na okolní kopce. Jeden výhled se jmenoval ´Rajská Zahrada´. Pak to začalo klesat. No a pak přišlo něco, co mě moc nenadchlo. Malinkatá cestička zařízlá v kopci, spíš hoře, a klikatila se dolů jako had. Nedobrzdit by znamenalo letět i s kolem někam, neznámo kam dolů. Bála jsem se a nelíbilo se mi to. Už to bylo nad moje dovednosti. Pak jsme zase zajeli do lesa a už to bylo o hodně příjemnější. Ale zase jsem se pěkně vyklopila. Úplně si pamatuju ten moment. Přistála jsem na zádech a trochu si odřela loket. , Myslela jsem, že kolu nic není, ale když jsem pak začala v kopci řadit, začalo to hrozně cinkat. Zlomila jsem při tom pádu patku, nebo jak se to jmenuje. Naštěstí jsem měla na kole přilepenou ještě jednu. Tak to opravil a mohli jsme jet dál. Bylo to už ale neskutečně dlouhý. Aspoň, že byly označený kilometry a tak jsem věděla kolik je do konce. Nojo, ale co pak? Auto bylo 85 kilometrů daleko přes kopce. Musíme najít něco na spaní. Nakonec jsme přespali v zablešeným kempu v Sedoville. Nechápu, jak v té vesnici může někdo vůbec bydlet. Nebylo tam nic, ale vůbec nic. Byla to děsná noc. Komáři mě zase poštípali snad úplně všude a to jsem nevěděla, že není všem komářím štípancům konec. Je to hrozný se půlku noci prodrbat!