Maminka Májince z cest - díl 5.

Den 15 - Ráno, a zase ty šílený komáři. Ale nebyli jsem jediný , kdo tam s nimi bojoval. Útočili na všechny, co na tom parkovišti zastavili. Přesunuli jsem se autem asi o 25 kilometrů dál k ledovci Fox. Byla to spíš taková turistická atrakce. Vypadalo to tam jako po nějaké apokalypse a to samé na ledovci France Josefa. Široký chodník pro turisty až k závoře a dál se nesmělo. Teda smělo, ale jen s průvodcem. Novozélandské ledovce mě moc nenadchly. Ledovec France Josefa pod Gross Glocknerem v Rakousku mi tedy přišel o dost procent úchvatnější. Pak jsme jeli zase podél pobřeží a zastavili na takovým divným místě. Bylo to nějaký muzeum s restaurací a všude byly cedule, že jestli budeš pít vodu z přírody, bude z tebe mrtvej idioit. Pak jsem z vyprávění pochopila, že tu záměrně lidé dávají do vody jed, aby se otrávila nějaká zvířata, která jsem byla zavlečená společně s ovcema. Ale asi se jim to moc nedaří likvidovat. No, merino woll jim tu frčí, ale tyhle potvůrky se jim líbí už míň. Pak jsme dojeli do dalšího městečka, kde byl bazén. Tak jsme šli plavat. Dneska zase budeme kempovat jen tak v přírodě. Tentokrát to bude usínání se zvukem vln na břehu moře. Myslím, že na druhé straně moře musí být Austrálie, ale ta nemůže být vidět. Je strašně daleko. Večer se za mraky ukázalo sluníčko a byl nádhernej západ slunce. Sluníčko se utopilo do moře a nejednou bylo chladno a tma, ale zároveň se muselo vynořit na druhé straně v Evropě pro Májinku a jí začal den a mě skončil.

Den 16 - V noci zase šíleně pršelo, ale ráno už to bylo docela dobrý a nepršelo. Posnídala jsem na tom samém místě, jako jsem včera večer sledovala západ slunce. Miluju ranní kafe. I čaj bych si dala, ale musí to být něco teplého, jinak si neumím představit začátek dne. Pak jsme hledali záchod a nakonec našli v supermarketu. A pak vyrazili na kolo. Bylo to více-méně dost nudný ježdění, kromě asi 15ti kilometrů ze 75ti. Těch prvních hezkých asi 8 kilometrů bylo po staré železnici. Samozřejmě, už tam nebyly koleje, ale na některých místech byly pořád znát ty pražce, jak to drncalo. Jelo se taky po dlouhým dřevěným chodníku nad bažinama v lese. To bylo hezký. Ale ty části, a že jich bylo na 60 kilometrů byly po silnici a to mě vůbec nebavilo. Když jsme dojeli, tak jsme šli ještě na chvíli běhat. Doběhli jsme na takovou vyhlídku podél moře. Tam seděl racek na zábradlí a moc se mu nelíbilo, že jsme ho vyrušili. Tak jsme běželi zase zpátky.

K obědu se mi nechtělo vařit, tak jsem udělala housky a sedli jsem si s nima na trávu a před námi bylo moře a za zády jsem měli auto. Racky tady mají asi hodně hladový. Přišlo jich s námi poobědvat asi dvacet. Byl mezi nima ji jeden, co byl pořád načepejřenej a pronásledoval ostatní. Ale když jsem mu hodila kousek jablka, nebyl schopnej ho chytit a jinej racek mu ho sebral a on se akorát čepjřil a nadával ještě víc.To byla docela legrace. Pak jsem šli plavat, ale Martina to moc nebavilo a nebylo mu moc dobře. Prý od těch komárů, co jsme od nich poštípaný na zadku a možná i dál. Já jsem plavala, byla jsem ráda, že můžu a Martin si zatím šel koupit do lékárny něco na alergii. Po bazénu jsme jeli do veřejný prádelny a nacpala jsem do pračky všechno, co se dalo. Akorát ta pračka nefungovala, tak jsem to všechno musela zase přesunout do jiný pračky a pak jsem zjistila, že to pere akorát se studenou vodou. A naše věci by potřebovaly přinejmenším vyvářku. Noo, moc vypraný to nebylo, ale aspoň to trochu vonělo práškem na praní, i když ten smrad ze spocených věcí byl pod tím práškem cítit! No, a pak jsem si šla koupit něco k jídlu a v supermarketu jsem potkala nějakou českou rodinu s dvěma dětma ve vozejčku. Jeli kolem ostrova na kole obtěžkáni brašnami a vozejčkem s těma dětma. Maminka byla docela fajn, ale tatínek byl trochu divnej. Ani nepozdravil a prones, že je to ostuda si vozit zadek autem, tak jsme si udělali fotku , protože Čechy na Zélandu člověk nepotká každý den a raději jsem šla. A pak jsme jeli asi hodinu autem k místu, kde se za 14 dní poběží ten druhý závod. Přijeli jsme za tmy. Byla jsem hrozně unavená, jen jsem si vyčistila zuby a šla spát. Ještě než jsem usla, tak jsem si prohlížela fotky, jak jsme byly jezdit na pekáči s Rozárkou.

Den 17 - Ráno jsem se probudila a 7 hodin. Teda spíš nás probudilo troubení. To přijelo auto s lidma, který šli taky běžet ten běh. Ale mě se vůbec nechtělo vstávat. Nakonec jsme vyběhli asi v půl 9 . Ale takovej běh jsem ještě neviděla. Podél řeky byl trail jen chvílema a pak se ztratil úplně a nebo tam nejspíš vůbec nebyl. Asi 15 krát jsme brodili řeku, vodu jsem měla místama až po pás. Proud byl tak silný, že mě strhával sebou a lejtka mě pálily zimou. Navíc mě ještě bolely puchýře z minulého týdne. Po víc jak třech hodinách zoufalýho běho-chůze- brodění jsme se dostali nahoru. Ale dolů to nebylo o moc lepší. Místama na lezecký vybavení. Cestička necestička, kde by si i horská koza zlomila nohu. To teda nevím, jak tady budu závodit a to ještě předtím než se dostaneme tady k tomu běhu tak budu mít v nohách 60 kilometrů na kole. Štvalo mě to dneska a nebavilo celou cestu dolů. Nojo, jenže když jsme doběhli přes kopec na druhou stranu, museli jsem se zákonitě nějak zase dostat zpátky přes kopec k autu. Půl hodiny nám nikdo nechtěl zastavit. Až nakonec zastavili taky nějaký kluci, co to běželi a svezli nás k autu. Byla to hrozná úleva. Když si vzpomenu, jak jsem seděla v tý betonový trubce a tlačila do sebe housku se salámem a sýrem, na kterou jsem se těšila celou dobu , co jsme běželi.... Asi nejhezčí z celého dne bylo, když jsem s umyla v řece. Sice byla ledová, ale aspoň jsem se cítila jako člověk. Pak jsme jeli hledat místo, kde nám půjčí na druhý den kajak a pak zase zpátky na místo, kde se bude při závodě kajak začínat. . Doufám, že zítra už nebudu muset stopovat. ...a zase jsme na místě kde není signál. Ach jo! Navíc se cestou vylila voda z ledničky na matraci , deku a polštář. Prostě všechno na čem máme spát je mokrý!!! To je asi tisíckrát ach jo!!! Ještě, že svítí aspoň trošičku sluníčko a možná něco i trochu uschne.