Maminka Májince z cest - díl 4.

Další tři dny byly ve znamení vody a cestování za vodou...ohřála jsem se v sauně, dostala se do bazénu, viděla asi tisíc vodopádů a ponořila se do horkých pramenů...  Ovšem, co mě překvapilo hodně nemile, tak to bylo množství komárů, ode dne, kdy jsem zaparkovali u zamčené závory nás komáři pronásledovali na každém kroku. Drbala jsem se jako blázen i ve spánku, prostě pořád. Komáři byli všudypřítomní a nedalo se jich zbavit. Nefungovaly ani žádné přípravky proti komárům... bylo to komáří zoufalství...

Den 12 - Opouštíme domeček a přesouváme se z Wanaky do Queenstownu a začalo pršet a nebaví mě to. Celý den, teda spíš vlastně jen jeho půlku trávíme na cestě a já tu druhou v autě, protože leje jako z konve. Jel s námi ještě ten kluk ze Švédska, Rickard se jmenuje, ale naštěstí s námi v karavanu nespal. Měl stan. Akorát večer jsem šla do sauny. Měli ji v kempu, kde jsme teď byli, tak to bylo dobrý. Akorát byla hrozně malá a drahá, ale aspoň v ní bylo teplo. V noci jsem spala jako špalek a těšila se, že půjdu druhý den do bazénu, který jsem viděla kousek od kempu.

Den 13 - Ráno jsem vyrazila do toho bazénu. Martin jel dělat s tím klukem nevím, co. Bazén měli pěknej a teplej. Nemusej se tam sundávat boty a ani dávat do pytlíku, jako u nás. Byl tam kromě jiných bazénů taky bazén jen na plavání s dráhama. Ty byly rozdělený podle toho, jak se kdo cítil. Pomalý plavec, dobrý plavec, rychlý plavec, super rychlý plavec....Uplavala jsem 4 kilometry. Na to, že jsem tak dlouho neplavala, jsem byla překvapená, kolik jsem toho vlastně uplavala. Ale asi nejdůležitější je nadšení a chuť a tu já jsem měla. Pak jsem byla v bazénech, kde se cákaly a blbly děti a myslela na to, jak by se tu líbilo Májince. No, a pak už jsem tam byla 2 a půl hodiny, tak jsem pořádně omytá vylezla ven, akorát, když mě přijeli vyzvednout. A zase jeli zpátky vyložit toho kluka do Wanaky a pak už jsme pokračovali sami směrem na západní pobřeží , který vypadá úplně jinak než než více-méně suchá Wanaka. Nejdřív cesta vedla okolo jezera Hawea, doprava záptáky k jezeru Wanaka. To byla stejná cesta jako ráno před závodem, akorát jsme teď nenasedali na trajekt, ale pokračovali pořád dál a dál po silnici. Šplhali jsme se do kopce a pak zase sjížděli z kopce dolů a pak začaly ty vodopády. Bylo jich tolik, takový veliký i široký. Nebo uzoučký a strašně dlouhý. Ale bylo jich strašně moc. Na pár z nich jsme se šli podívat, pěšky. Nebylo to nikdy moc daleko. Ke konci mě to ale už moc nebavilo. Jeli jsem už přes 6 hodin a byla jsem unavená jako pes a navíc přestal být mobilní signál. Nakonec jsem přijeli na místo, ale byla tam závora a že kvůli vydatným dešťům je trail uzavřený. Byly mi slíbený horký prameny asi hodinu cesty od parkoviště. Po přečtení všech tabulek, kde nebyla o horkých pramenech ani zmínka, jsem začala pochybovat, že by tam něco mohlo být. A jestli jo, tak píšou, že je to 7 hodin cesty a asi 18 km. Začalo zase lejt jako z konve a navíc všude byly komáři.

Den 14 - Ráno, po boji s komáry, kteří už byli naprosto všude a po snídani, přijel nějaký pracovník národního parku, teda byla to spíš paní a závoru sundala. Takže jsme mohli vyrazit. Batůžek s pitím a svačinou a věci na převlečení. Hnaná vidinou teplých pramenů jsem byla schlazená hned po sto metrech, kdy jsem brodili první ledovou řeku. Pak za 3 hodiny a 15 minut jsme jich přebrodili asi 50, přešli asi 9 mostů. Z toho byly 3 takový ty houpací, co na něj může jen jeden člověk a s každým krokem se most zhoupne. Ale jinak byly bezpečný, nebylo kam spadnout. Leda by se most utrhl celý.

Říkala jsem si, když minula třetí hodina chodeckého úprku, že tomu dávám tak maximálně ještě půl hodiny a jdu zpátky. Ale najednou cedule HOT POOL a fakt tam byly!!! Nikam jsem se výrazně neškrábali, jen jsme šli podél veliký řeky do vnitrozemí a najednou tam byly teplý jezírka. Do jezírek se dalo vlést, ale ty maličký potůčky, co tam přiváděly vodu, byly pekelně horký. Nad vodou se vznášela pára a vypadalo to úžasně a ještě úžasnější bylo to, že se do toho dalo namočit. Okolo byly hory přes dva tisíce metrů zahalené trochu v mlze, ale občas když mlhu odvál vítr, bylo vidět, že je na nich sníh. Jít 3 hodiny deštným pralesem, který vypadá jako z pohádky, pak se naložit do horký vody a koukat přitom na zasněžený kopce, to je pohádka. Menší pohádka byla pak šlapat ty 3 hodiny zpátky. A ještě menší pohádka, to, už byl spíš horor, byly ty komáři, kterých bylo v autě už asi milion. Snažili jsme se je dostat z auta ven, ale byl to marnej boj. Komáři byly v přesile. I když jsme bojovali jako lvi. Komáři taky. Do rána mě poštípali snad všude.