Maminka Májince z cest - díl 3.

Následující dny byly po sportovní stránce hodně těžké. Dvoudenní závod a pro mě utrpení při běhání. Vůbec mi to nešlo, hlava a ani tělo nechtělo běžet a tak vlastně s odstupem času můžu říct, že jsem byla šťastná, že vůbec nevím, co nás druhý závodní den na závěrečném běhu čeká. Protože kdybych tohle tušila, tak z depa ani nevyběhnu. Na druhou stranu jsme na tom byli oba stejně, ani Martinovi to neběželo. Oba jsme byli rádi, že jsem to přežili. Závodní dny strávené v normálním domečku a spaní v posteli bylo ale nádherné a já si ten komfort strašně užívala.

Den 8 - Po obědě jsme se přesunuli do toho domečku. Bylo to bezva mít nějaký životní prostor. Vynosili jsme věci z auta a pak se jeli podívat k dalšímu jezeru, který se jmenovalo Hawea. Bylo obrovský a strašně tam foukalo. Ale hrozně. A celý bylo obklopený horama, ze všech stran. Byla jsem hodně unavená a nic se mi nechtělo, tak jsem byla ráda, že jsme se vrátili. Akorát cestou byla zajímavá jedna věc. Z docela pěknýho asfaltu dělali takovej, na kterým se vůbec nedalo jet na silničním kole a hrozně z něj lítali kamínky. No, kdo ví, proč to dělali. Po obědě jsem usnula a pak jsem si trochu zacvičila jogu.. To je taky, to , co mi tu chybí. V tomhle mrňavým karavanu se totiž cvičit nedá a to vůbec.

Den 9 - Poslední den před závodem. Tak jo, už aby to bylo zamnou. Bojím se toho jako čert kříže. Nemám na to vůbec natrénováno. Martin,samozřejmě zase nulový informace, takže vstáváme brzo, aby jsem kvůli závodu něco vyzvedli, ale když jsme tam přišli, nikdo o ničem nevěděl a dali nám další zase naprosto mylný informace. Tak jsem od tamtud jen pokračovala pomalým klusem a pak se vrátila zpátky. Martin zatím odjel potrénovat střílení , který bude při závodě. Ale stejně myslím, že nic netrefí. ...i když tenkrát v Číně překvapil, když střílel z luku a všechno trefil... Já jsem si mezitím trochu zacvičila, omyla kolo a uvařila oběd. A pomalu si začala chystat věci na závod. Bylo to všechno najednou strašně hektický, a přišlo mi, že vůbec nevím, co si mám vlastně sebou nachystat. Celou dobu při závodě jsem sebou museli mít předepsanou výbavu, aby jsem v horách zvládly nejrůznější situace a přežili, ale nějak jsem nebyla schopná to pořádně pochopit. No, nakonec se mi to nějak podařilo zabalit. Ale paní při kontrole se to stejně nelíbilo a musela jsem si jít koupit ty správný podvlíkačky. No, a nejednou byl večer a spát, protože zítra se musí vstávat v půl 6 . Ach jo, já tak nerada vstávám brzo!

Den 10 - První den závodu. Vůbec se mi nechce a nevím, co si mám oblíct, aby mi nebyla zima a nebo zase vedro. Nejdřív cesta autobusem podél jezera Hawea a pak mezi kopci zase zátky k jezeru Wanaka a lodí přes jezero na druhou stranu, kde byl start.

                                                                                                                                                 Na lodi strašně foukalo a houpalo to . Ale blbě se mi naštěstí neudělalo. Tak aspoň něco. Pak z lodi rychle ven, svlíknout a na start. Ach jo, už se jede a mě všechno bolí. Nohama se mi nechce vůbec točit a Martin, mě zase dusí!!! No, jsem zvědavá, jak tohle přežiju. Po kole, který bylo nahoru a dolů, ale mě přišlo, že to bylo víc do kopce se běželo a zase to bylo do kopce. Z vrcholu se pak slaňovalo dolů ze skály. Ještě jsem nikdy neslaňovala takovou vejšku a pak se zase běželo zpátky a jelo se na kajaku, ale ne až do cíle, ale asi jen 5 kilometrů a pak se zbylých 14 běželo podél pobřeží . Měla jsem toho fakt dost a Martin zapomněl lano, aby mě mohl táhnout. Ale asi by mu stejně bylo k ničemu, protože místy na tom byl ještě hůř než já. Myslela jsem, že už snad ani nedoběhnu a to už jsem věděla, že bude hůř!!! Omýt se, najíst, připravit věci na druhý den a hlavně opravit kolo, protože mi asi 5 kilometrů před koncem upadla klika, ach jo!!! Ještě, že doma na válcích trénuju šlapání jednou nohou! Tak jsem si na to vzpomněla jak mi klika zůstala viset na noze . Anička tenkrát na mě doma v obýváku obdivně koukala a říkala, " Helčo, ty teda ale umíš šlapat jen jednou nohou" No, už byl večer a šlo se spát. Jsem vyřízená!

Den 11 - Vstáváme v pět ráno a start je v půl 7 přímo z pláže jezera Wanaka, rovnou do kajaku. Nejdřív přes jezero a potom po řece Cluta. Myslela jsem a hlavně doufala, že to poteče trochu víc. Pak kus běhu a to střílení. Samozřejmě, že to netrefil a čekali jsem 2 minuty v penalty boxu, než jsme mohli pokračovat. A pak na kolo. Nejdřív to bylo peklo. Myslela jsem, že neotočím nohama a tak mě hned od začátku musel táhnout na laně. Ale ono taky bylo tím, že to tempo bylo pekelný a hned od začátku se snažil dohnat tu dvou minutovou ztrátu. V druhé polovině kopce, když jsem pár týmu dojeli a předjeli,( byla mezi nima i Myriam, kterou znáš ) už to bylo lepší a řekla bych, že se mi v prudkých kopcích jelo docela pěkně. Pak už to bylo z kopce dolů, ale prudký to bylo pořádně , až mě z brždění bolely ruce jako blázen a přemýšlela, jestli nedostanu křeče. A při tom všem jsem měla před sebou tu vidinu běhu 30ti kilometrů přes dva nejvyšší kopce, co jsou nad jezerem Wanaka. Bylo to ještě horší než horší...ani po rovině mi to nešlo běžet. Sice jsem dělala něco jako běh, ale během se to asi nazvat nedalo. Všechno mě strašně bolelo a do prudkých kopců, které střídaly ještě prudší jsem nemohla ani zednout nohy. Táhl mě na laně jako nadmutou kozu. Když jsem se dostali asi o 1000 výškových metrů výš, začalo hodně foukat a byla mi celkem zima. Snad stokrát jsem si myslela, že už musíme být nahoře, ale pořád jsme tam nebyli a jen se objevoval další a další vrcholek, za kterým byl ještě další a další a najednou jsme po 3 hodinách běho chůze byli tam. Na vrcholu. To, ale taky není žádná výhra, protože člověk se ještě musí taky dostat dolů. Nahoře byla strašná mlha a nic nebylo vidět, stejně bych se nedívala, jak jsem byla prošitá! Sešup dolů byl hroznej a nekonečnej. Z kopce jsem byla o dost rychlejší než Martin, a ten z toho byl značně nervozní a pořád na mě křičel, ale bylo to tak prudký, že když jsem brzdila, bylo to ještě horší. Byl to ten kopec, co si na něm při tréninku Martin dával power up. Pak ještě znovu okolo jezera. Tam jsem přeběhli tým nějakých kluků . Nevím, jak jsem se dostala do cíle. Puchýře jsem měla po celých nohách a úplně všechno mě bolelo. Chtělo se mi raději skoro umřít, než zvládat tenhle stav. V noci jsem ani nemohla spát. Už jsem byla unavená moc a moc. Přála bych si být doma. Pomuchlat Máju a jít s ní do kina a pak další den na lyže na kolečko na Smržovku....