Maminka Májince z cest - díl 2.
Další 4 dny strávené v krásné přírodě. Některé dny byly opravdu hodně krušné a to nejen po sportovní stránce, kdy jsem byla už unavená jako pes, ale Martin měl na trénink jiný názor než já. Bivakování v malém ´karavanu´ mi dávalo hodně zabrat...
Den 4 - Zase jsem nemohla dospat, už ode 4 jsem byla vzhůru a nemohla zabrat. Aspoň, že si ráno můžu uvařit kafe. A taky, že přestalo pršet. Protože déšť bubnoval na střechu auta celou noc. Po snídani jsem vyrazili během na ledovcové jezero Hooker. Cestou jsem přebíhali, vlastně raději přecházeli 3 veliké lanové mosty. Houpalo se to při každém kroku jako blázen a dole byla v poměrně veliké výšce divoká kamenitá řeka. Voda se valila a hučela přitom, že nebylo slyšet slova. Ale cestička až k jezeru byla luxusní a dalo by se tam dojít i v pantoflíčkách. Protože to bylo docela krátké, tak když jsme doběhli, zase přes ty 3 mosty zpátky k autu, vzali jsem kola a šli ještě jezdit na kole, tentokrát pro změnu na další ledovcové jezero, ale to už opravdu nevím, jak se jmenovalo. Jeli jsem nejdřív docela dlouho po silnici a pak najeli na cestu do kopce, kde psali 3.5 hodiny k jezeru. (ale to je info pro turisty, kdyby jsem běželi, tak tam jsme tak za hodinu a na kole ještě rychleji) . Akorát cesta byla samej šutr a kamení, tak mi zadek nadskakoval a moc mě to nebavilo. Těšila jsem se až to otočíme a nebudu muset šlapat, když to bude z kopce dolů. Když jsem se rozhodli, že už to nemá cenu dál pokračovat, protože toho kamení tam bylo tolik, vylezli jsme na veliký obrovský kamenitý val, aby jsme viděli to jezero. Bylo obrovský a pluly na něm dvě oranžové lodičky, ale jinak nikde nic. Jen voda, led, kamení a suť. Dost jsem se bála, když jsem lezli z valu dolů, aby se to neutrhlo. Všude tu varují před lavinami. Anglicky to má krásnej název Avalance. Ale když to padá, už to tak krásný není. Ať už kamení nebo sníh. Když jsme se dneska ráno vraceli z běhu, než jsem vyrazili na kolo, míjeli jsme veliký pomníček a na něm byla spousta malých destiček se jmény lidí, kteří tu při nějaké lavině zahynuli.
Po jídle, teplým :) , jsme měli s Martinem trochu výměnu názorů. Nejdřív jsem se zlobila já, pak on a odjel mi s autem pryč. No, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat! Tak jsem vyšla z parkoviště a šla podél silnice, ale pak jsem to otočila, že stejně nevím, kam bych měla jít, bez pasu a bez peněz a sedla si tam, kde jsme předtím parkovali. Pak se pro mě vrátil. Ale to už jsem se zase hodně zlobila já. Těším se domů tak, že se to vůbec nedá popsat.
Pak jsme jeli autem přes kopce asi dvě a půl hodiny do městečka Wanaka. O víkendu tu bude ten první závod. Zakotvili jsem v kempu. Večer ještě nafoukl takovou mini lodičku a šli jsem pádlovat, ale byla mi hrozná zima. A jak jsem seděla vepředu a lodička byla malá, pořád mi házel tu ledovou vodu na hlavu a já byla mokrá jako myš a ještě ke všemu foukal vítr a já zmrzla jako hovínko. Zítra prý budeme pádlovat dýl, ale já chci volno a hlavně teplo a sluníčko.
Den 5 - Spala jsem jako špalek celou noc až do rána. Nasnídala jsem se venku, ale pak začalo lejt jako z konve a na ten kajak asi nejspíš nepůjdem. Kdyby bylo venku aspoň teplo, ale není. Ani jezero není na koupání. Nevlezla bych tam ani v neoprénu.
Nakonec se nám podařilo najít bazén a tak jsme šli plavat. . Po půl roce neplavání jsem se ani neutopila. Martin měl po plavání strašnej hlad a začal na parkovišti před bazénem vařit těstoviny. Ježiši, to je teda pěkná cvokárna vařit na parkovišti. Venku pořád poprchávalo a mě nebavilo čekat, až se to uvaří a ani se mi nechtěly jíst ty těstoviny. Pak jsme jeli nakoupit. Mě se ztratil hřeben a už jsem se potřebovala trochu učesat. Odpoledne jsme strávili, teda spíš já, v kempu a strašně se mi stejskalo. To byl dneska šílený den.
Den 6 - V plánu bylo jít na kolo. Na dlouho. Tak 3 hodiny. Jeli jsem nejdřív kousek z kempu autem, aby jsem byli blíž kopci, na který jsme chtěli po kole běžet. Na kole to bylo hezký. Jeli jsme nejdřív po hezký cestičce, která vedla okolo velikánského jezera a pak pokračovali dál a kopírovali řeku. Bylo to pořád doprava, doleva, kousek nahoru, kousek sjezdík. Když jsme narazili na most, jeli jsme do druhé straně řeky. A pak se Martinovi udělalo blbě. Vypil nějaký sportovní olej a bylo mu zle. Tak jsem jela první a zase jsme kopírovali jezero. Nepodařilo se nám najít spojovací cestičku k parkovišti a tak jsme dojeli až na konec toho singlu a vrátili jsem se po silnici. Skoro 4 hodiny. Nohy mě bolely a šlapat se mi nechtělo. Ale ta cestička, co vedla okolo jezera byla kouzelná. Klikatila se před námi . Vždycky byla vidět na horizontu a pak se klikatila a klikatila a mě přišlo, že snad nikdy neskončí. Pak jsem ale uviděla takovou objemnou paní v oranžovým tričku, jak sedí na kameni a oddychuje a bylo mi jasný, že nemohla dojít daleko a že určitě narazíme na silnici. A taky, že jo. Po silnici to bylo na parkoviště překvapivě jen kousek. Přezout boty a vyrazit . Běžet se nahoru teda moc nedalo. Šla jsem asi 20 minut do šílenýho krpálu. Martin telefonoval a mě se na něj nechtělo čekat. Tak jsem šla sama. Po 20ti minutách jsem to otočila. Zpátky jsem běžela a byl to nádherný výhled na jezero a kopce okolo. Martin ležel v jedné zatáčce mrtvý. Prý potřebuje odpočinek a power up. Což úplně přesně nevím, co myslí. Já měla hlad a když mě na 50 procent ujistil, že přežije a vrátí se, nechala jsem ho tam a běžela dolů k autu něco uvařit. Hlad už jsem měla jako vlk. Po jídle jsem oba vytuhli a probudili se až po čtvrté hodině. Jeli jsem hledat adresu, kde bylo domluvené, že nám půjčí dvojkajak. Po chvíli hledání jsme to našli a kajak nám opravdu půjčili. Trochu jsme se tam zapovídali a na ten kajak jsem nakonec vyjeli až v 6 večer. Na hladině nebyla ani vlnka, tak se jelo pěkně, akorát nevím, proč jel Martin od začátku tak rychle a když jsem se ozvala, řekl mi, že to není turistika a že jsem na tréninku. Na tuhle hlášku jsem si pak ještě hodně krát vzpomněla a v duchu si říkala nooo, Martínku, tohle je trénink a né turistika :) ...
Když jsem se převlíkala, volala babička a to bylo od mého odjezdu poprvé, co jsem spolu mluvili :) ! Udělalo mi to moc dobře, ale slíbila jsem si, že na tak dlouho už nemůžu nikdy odjet, nebo mě to zabije ať je to tam, kam jedu jakkoliv krásný!
Den 7 - V plánu byl rychlý běžecký trénink. Martinovi trvalo dlouho než se vykopal ven a připravil. Než jsme vyběhli, tak se k nám připojil ještě jeden kluk ze Švédska, co taky přijel závodit. Ale někde něco chytl, a musel tu jít k doktoru, protože byl fakt na umření, a ten mu dal antibiotika. Tak se mi to moc nelíbilo, protože vždycky, když okolo mě proletí nějaký bacil, tak ho chytím.
Běželi jsem po tom trailu okolo jezera. Byl to ten samý co jsme po něm jeli včera na kole a na jeho skoro konci seděla ta paní na kameni a odfukovala. Akorát dneska bylo o dost víc teplo a docela ze mě lilo a bolely mě dost nohy. Martin pak už nechtěl běžet do kopce, tak to otočil a běžel zpátky. Ale mě se to líbilo, tak jsem běžela sama. Dokonce jsem předběhla jednoho pána, co jel na kole a ten na mě dost divně koukal. Když jsem pak doběhla zpátky, Martin už tam byl, seděl a jedl a koukal do mobilu. Nevím, proč nic nepřipravil na ten kajak. Zas mu to trvalo, než jsem vyjeli. Docela foukalo. Ze začátku to nebylo tak hrozný, ale postupně vítr sílil a vlny byly větší a větší a divočejší. Občas, když nějaká přišla hodně z boku, pořádně mě ošplouchla a byla mi ještě větší zima. Po hodině jsem dopádlovali tam, kde se jezero Wanaka mění na řeku Cluta. Proti vlnám a větru to byl boj. Skoro jsem se s kajakem neposouvali. Ale po větru to byla pěkná jízda, skoro jsme letěli. Ale ty vlny na jezeře se tak různě mlely a když přišla nějaká z boku, docela jsme měli problémy se udržet na kajaku. Tak čtyřikrát jsem myslela, že skončíme v té ledové vodě a utopíme vypůjčený kajak a možná i sebe. Myslím, že tentokrát jsme měli víc štěstí než rozumu a i tuhle jízdu jsme dobojovali ´ za sucha´ do konce a vylezli na břehu u auta. Zmrzlá jsem byla zase jako preclík. A řekla, že odpoledne tam už rozhodně nejdu. Taky jsem skoro celé odpoledne proležela, ale spát se mi nechtělo. Už jsem byla zdrchaná moc. Pak k večeru jsem chtěla jít na kolo, ale bylo mi řečeno, že nemůžu, že přijede natočit něco televize. To se mi moc nelíbilo, ale pan kameraman se mi už líbil víc. Tak jsme nejdřív udělali intervijů a pak jsme šli blbnout běhání před kameru k jezeru. Už jsem byla fakt unavená, ale stejně jsem měla pocit, že potřebuju jít na chvíli na kolo. Pak rychlá sprcha a večeře. Zítra nebudu dělat nic. Jsem unavená jako pes a přestěhujeme se na 4 dny do normálního domečku. Hurá!!!! Bude tam wi-fina, tak snad se nám podaří spojit pomocí skypu.
