Maminka Májince z cest -díl 10

Desátý a také poslední díl mého měsíčního dobrodružství na Zélandu. Konečně poletím domů :)

Den 30 - Ráno jsem musela vstávat už v 5 hodin. Rychle se najíst a s kolem dojet 4 kilometry do depa a pak ještě dojít 2 kiláky k moři na start. Prý se na začátku musí sáhnout do moře a když se člověk dostane do cíle , tak si na něj znovu sáhnout. Na startu bylo děsně lidí, nevím kolik přesně, ale moc. Nejdřív se běželi dva kilometry a pak se jelo 55 kilometrů na kole. Docela jsem se bála, aby mě někdo nesejmul, protože jsme místama jeli dost rychle a hlavně nás bylo v balíku moc. Ale zase na druhou stranu to byla zajímavá zkušenost. Uteklo mi to docela rychle a jen jsem si říkala, jestli po takový rychlosti budu ještě moct běžet. 33 kilometrů je pěkná dálka. A po kamenech, kořenech a řekou se to člověku zdá ještě dál! Ale tak, tak jak mě to nebavilo při tréninku, při závodě to bylo docela dobrý a musím říct, že jsem si to i docela užívala, i když ke konci to bylo už dost dlouhý a trochu se mi pletly nohy, ale ne tolik jako při tréninku. Těšila jsem se, že se pak omyju v řece, ale díky suchu tam nebyla vůbec žádná voda. To mě teda hodně překvapilo. Protože když jsme sem doběhli tenkrát při tréninku, vody tu bylo hrozně moc a shukotem se valila přes všechno to kamení. Nebyla voda na omytí a nebyl náš pomocník. Usnul u karavanu na lehátku a bylo mu šumák, že by jsem třeba potřebovali klíče od auta. Museli jsme si ho najít sami. No, nic.... Nutno, ale podotknout, že tohle byl náš druhý pomocník, ten kluk ze švédska co jsem ho potkali ve Wanace. Ne ten, u kterého jsem spali. Pak jsme si připravili kajak na druhý den a šli se najíst a odpočinout. Ale pak přišel někdo od organizátorů , že si musíme vzít jiný kajak, že jim ten náš spadl a rozbil se. Noc strávená v karavanu, neomytá...aspoň, že ty zuby se dají vyčistit skoro všude, jen mít ten kartáček a pastu!

Den 31 - Ráno jsem vstávala v 6 hodin. Vůbec se mi nechtělo z pod peřiny vylézat a hned se oblíknout do dresu. Něco teplejšího navrch. Venku dokonce lehce mrholilo a nebylo moc teplo. Uvařila jsem si kafe a posnídala vločky a jogurt a šla si vystát frontu k zelený kadibudce. Pak náš pomocník odjel a my ještě dlouho čekali na start. Startovalo se takovýma podivnýma intervalama a my vyjeli s takovejma dědečkama, ale hned od začátku Martin nasadil šílený tempo. Visela jsem mu za zadním kolem a předjížděli jsem jednoho závodníka za druhým. Pak jsme s kolem běželi po štěrkový cestě k řece. Bylo tam strašně málo vody a to jsem věděla, že to na kajaku moc sranda nebude. A taky nebyla. Zaprvé, dvojkajak je těžkej a línej a kameny mě každou chvíli bouchaly do zadku a peřeje byly o hodně divočejší , než když jsme si to projížděli. No, a pak se kajak s náma převrátil v jedné z ostrých zatáček. Zůstala jsem pod vodou a nemohla dýchat. Pustila jsem pádlo. To plavalo někam pryč a já se snažila dostat na vzduch. Martin, pak loď otočil, ale nepodařilo se mu chytit moje pádlo, a pak ani naši loď. Ještě, že nám pomohl jeden závodník a oboje chytil. Museli jsme vylít všechnu vodu z lodi a znovu jsme jeli. Jak se říká, že každý dobrý skutek bude odměněn, tak tohle byla odměna za tenkrát chycenou loď při tréninku. Už jsem se teď ale pěkně bála a snažila se být připravená na všechno. Lodičce jsem už vůbec nevěřila. Už jsem se za dalších asi 55 kilometrů necvakli, ale museli jsem zastavit, protože Martin potřeboval čůrat a nešlo mu to do lodi. Zkoušel to hodně dlouho a já musela pádlovat sama, ale stejně jsem pak museli zastavit. Konečně se po víc jak 5ti hodinách objevila poslední zatáčka a za ní byl obrovský most. Nešlo mi vylézt z kajaku. Kolena jsem měla ztuhlý a taky jsem se musela jít vyčůrat Cestou od kajaku ke kolu byly zelený kadibudky. Taky jsem tu pochopila, proč vlastně je potřeba ten pomocník. Taky kromě jiného, aby nás vyndal z lodi a posadil na kolo. Vůbec by mě nenapadlo, že budu po tom kajaku moct jet tak rychle na kole. Visela jsem mu zadním kolem a nechtěla ztratit ani centimetr, protože by mi jinak ujel. Bylo to nekonečný. Jedna rovina měla 26 kilometrů bez zatáčky a křižovatky. Předjížděli jsem jednoho cyklistu za druhým kosmickou rychlostí. A pak byla cedule 5 kilometrů cíl. Byly to dlouhý kilometr...cíl jsme pak viděli po 68 kilometrech ...ještě si jít sáhnout na moře. V cíli dávali brambůrky a hamburgr a já měla hlad a byla jsem strašně unavená a všechno mě bolelo. Do Postele a nejdřív vlastně do sprchy v domě Timma ( ten náš pomocník) jsem se dostala až hodně pozdě!

Den 32 - Spala jsem jako zabitá. Takhle tvrdě jsem tu ještě nespala. Celou noc až do rána. Po snídani jsem vyjeli na vyhlášení a byla tam ještě jedna snídaně. A pak nekonečně dlouhý vyhlašování nekonečnýho množství kategorií. I my jsme tu jednu naši vyhráli. Odpoledne a večer jsem strávili v Timmově domě. Byl o to docela hezké odpoledne i večer, ale přála jsem si raději už být doma. Moc se mi stýská! 

Den 33- Odjezdový den, ale bohužel až večer. Tak je spousta času na zabalení smradlavých a špinavých věcí a kola. A asi by to nebylo spravedlivý abych si tu nezažila zemětřesení na vlastní kůži. Svět byl normální a najednou se začal hýbat. Nakládala jsem akorát věci do auta. Rychle jsem uskočila, země se vůči obzoru hýbala. Čekala jsem, že to bude doprovázet ještě rámus, ale nic ... nakonec to bylo docela velké zemětřesení. Štěstí, že Timmův dům je na úplné rovině a nemělo na nás kromě domu šanci moc co spadlout. Na druhé straně města se zřítil zase kus skály do moře. Někdy jsem opravdu ráda, že žijem v naší malé, krásné zemičce, kde zemětřesení, hurikány a podobné katasrofy nejsou na denním pořádku. Odletět s tolika zavazadly nakonec taky nebyla zrovna legrace, ale podařilo se to!!! Letím za tebou Májinko! Domů!