Jaké to bylo na Mistrovství světa ve SwimRunu?

Mistrovství světa Otillo SwimRun

Když jsem se letos v dubnu poprvé postavila na start svého prvního SwimRunu v životě, vůbev mě nenapadlo, že během sezony mu dám přednost před závody triatlonu a hlavně, že tomu také tolik přizpůsobím trénink a celou přípravu. První výzvou byly vzdálenosti na kterých jsou závody vypsané. Od 30ti kilometrů běhu výš a od 6ti do 10ti kilometrů plavání. No, jedna věc je uběhnout 30 kilometrů, nebo maraton, druhá věc je uběhnout 65kilometrů. Musím podotknout, že běhat maraton, nebo delší tratě nikdy nebylo mým snem. Spíš jsem v lidech co to běhají viděla šílence :) ! Na druhou stranu, díky Adventure závodů, jsem za sebou pár běhů přes 30 kilometrů měla, vlastně nikdy ne samostatně, ale v kominaci s kolem, kajakem, lezením... Navíc jsem se vloni rozhodla už Thule Team na AR nenásledovat a věnovat se pouze cross triatlonu. To mi moc nevyšlo :) . Na konci zimy přišla nabídka, jestli nechci na zkoušku zkusit první závod světové série Otillo ve SwimRunu v Chorvatsku. Moc se mi do toho nechtělo. Především kvůli těm délkám tratí. Nakonec, ale po rozmluvě s manželem jsem se rozhodla, že to zkusím a uvidíme. Závod jsme s kolegou Martinem Flintou (Swe) vyhráli, stejně tak jako druhý závod na Utu (Swe) a stejně jako závod na Isles of Scilly (GRB) a stejně tak závod na Engadinu (Swi) a na Mistrovství Světa do Švédska jsem přijeli v Mixech se zlatým číslem bez ztráty kytičky! Ale 65 kilometrů je trochu jiná vzdálenost než na kterých jsme letos vítězili!

Sezonu cross triatlonu jsem i díky tomu (na dva měsíce) uzavřela na konci prázdnin na ME v Žitavě druhým místem a soustrědila se na SwimRun. Na MS. Po dlouhých úvahách jsem se rozhodli hned po Evropě v Žitavě odcestovat do Švýcarska, do městečka Maloja a připravit se ve vyšší nadmořské výšce. Dlouhé běhy i chození po horách, nekonečné plavání v bazénu ve Svatém Mořici a minimum cyklistiky...to byla příprava na nekonečný běh :) . Konzultovala jsem přípravu s kolegou Martinem Flintou. Jednoznačně mi doporučil běhat maximálně 30-35 kilometrů v jedné tréninkové jednotce, ale snažit se za týden naběhat kolem 110 kilometrů. To se nakonec povedlo. Všechno v nízké intenzitě, jen poslední den jsem zkusila pár minutových úseků po rovině. K tomu jsem přidala 16 naplavaných kilometrů a nějakou sílu a po příjzdu domů ( týden do závodu) jsem se modlila jestli to přežiju. Cítila jsem se strašně unavená ale věřila jsem že se to bude den ode dne zlepšovat, hlavně se už hýbat jen trochu a hodně regenerovat, dobře jíst a pít a hlavně odpočívat!

Cesta do Stockholmu byla trochu stresující, opoždění letadla, přebukování letu a stejně šílený sprint na letišti ve Frankfurtu mi nedaly ani trochu odpověď na to jestli jsem na tom dobře nebo ne :) . Byla jsem moc ráda, že na poslední chvíli se mnou letí i manžel. Podařilo se mi zajistit pro něj "balíček" služeb, který zahrnoval všechno, tak aby mohl být po celou dobu s námi a průběh závodu sledovat z lodi... Ubyla mi jedna veliká starost a to ta, že by někde mezi ostrovy pádloval na kajaku aby viděl průběh závodu, tak jak plánoval :) :) :)

První noc jsme strávili ve Stockholmu a ráno jsem se šli lehounce proběhnout, rozhýbat nohy... a po obědě jsem se přesunuli do prvního závodního hotelu Djuronaset. Všechny kvalifikované týmy (170 týmů) jsem dovezly z Centrálního Stockholmu autobusy. S každým týmem se ředitelé závodu přivítají osobně a popřejí jim hodně štěstí. Po registraci a vyzvednutí čísla si můžeme konečně trochu odpočinout. Ale moc času ani tak není. Připravit si všechny věci na závod, vymačkat 20 gelů do lahvičky taky zabere trochu času, vybalit všechno co bude potřeba na závod a zabalit všechno ostatní a je čas briefingu. Záběry z loňského roku, kdy se závodníci museli poprat s deštěm a obrovskými vlnami se letos naštěstí konat nebude. Předpověď slibuje nádherné počasí. Aspoň tak. Kdyby bylo tak jako vloni, nevím, jestli bych to vůbec dala. Už takhle mám veliký respekt, asi největší jaký jsem kdy před závodem měla. Ještě se mi snad nikdy nestalo, že bych si už večer přála, aby jsme stáli na startu. Ty nervy byly šílený. Když člověk závodí sám za sebe, je to jednoduší, když je v týmu už v tom není sám, má zodpovědnost i k tomu druhému. Připravila jsem se dobře? Naběhala jsem dost? ...neměla jsem plavat víc, rychleji.... před startem se toho honí hlavou strašně moc. Ale sama sobě jsem musela přiznat, že víc bych toho nezvládla, víc čas na to prostě nebylo a já udělala maximum. Maximum podpory jsem měla od rodiny, manžel je semnou a v zádech mám i skvělou výživu od Enervitu, která mi pomáhá už strašně dlouho. Vím jak funguje a že se na ní můžu spolhnout, jen jediná věc, nesmím jí podcenit. Ne že si ji ponesu jen sebou, musím jí především pravidelně jíst a pít.... Vím, že jsem na to lempl, ale tady to nesmím podcenit. Může mě to zachránit a nebo popravit a já se popravit nechci dát.

Po večeři, která je sice skvělá, ale moc do mě nelezla se jdeme ještě projít k moři. Výhledy jsou naprosto užasný, těším se a zároveň se bojím, že budu po těch ostrůvkách který vidíme běhat. Doufám, že nebudu brzda. Snad mi moc brzo nedojde. Chci běžet, nechci být tak unavená, že budu muset jít.... Láďa si pobyt v hotelu užívá na 100% a já mu tu úžasnou saunu a venkovní vyhřívaný bazén trochu závidím, ale raději si jdu nastavit budík na 3:15 a lehnout... Už hodně dlouho se mi o závodech nezdálo, tentokrát když mám pocit, že nemůžu zabrat a spánek se nedostavuje a já každou chvíli kontroluju jestli už nemám vstávat, zjišťuju, že se mi zdálo o tom, jak jsem se nestihla před prvním plaváním zacvaknout na gumu a pak už to byl šílený zmatek :) :) ...naštěstí jen sen. Překvapuje mě, jak jsem schopná se parádně v půl 4 nasnídat. Nepřijdu si vůbec unavená. S batůžkem a kufříkem si to kráčíme po cestičce osvětlené svíčkami a hvězdami ze shora k lodi. Na lodi je hodně plno, stihnu se převléct do neoprenu a připravit si poslední věci. Po 20ti minutách jsme na ostrově Sandham. Strkám si lahvičky s gelem a jonťákem do tílka, které jsem dostala od Headu. Jsem za nej hrozně ráda, vejde se tam do každé kapsy půl litrová lahvička. V jedné gely, je plná. V druhé pul litru pití. Vím, že tuhle lahvičku ponesu až na ten dlouhý 20ti kilometrový běh. Ostatní pití budu řesit na oficiálních občersvovačkách. Pro jistotu mám sebou ještě jednu tyčinku, kdyby přišla krize. Před strartem ještě do sebe natlačím Pre-Sport, to mi udělalo radost, další energie, to se bude počítat :) . Před startem jen lehoučké rozhýbání a rozcvičení. Trochu mě znervozňuje Martin, zase dorazil na poslední chvíli a já ještě přemýšlím jestli jsem si neměla vzít neoprenovou čepici a nebo naopak ustřihnout rukávy u neoprenu ...?!?...5:50 start, naštěstí není ostrý a my běžíme za čtyřkolkou 1.2km až k prvnímu plavání. Nacvaknutí na gumu jsem zvládla lépe než ve snu, ale i tak se nám první plavání 1.7km moc nedaří a na hodně technickém běhu musíme předbíhat spoustu týmů. Daří se nám to. Po kamenech nám to jde dobře, jen je někde hodně obtížné někoho předběhnout. Při druhém plavání jsem už vedoucí mix a plaveme dobře. Společně mimo jiné s Petrem Vavrouškem a Tomem Svobodou. Nooo, na druhém výlezu to hodně klouže, Martin mi musí pomáhat vylézt z vody, ale i tak se mi podaří hodit parádní záda. Rána do hlavy to byla hrozná. Skoro nevím kde sem. Seberu se rychle a hlavou mi bleskne, tak to jsem skončili hodně brzo. Hlava mě bolí a já běžím, zkouším na to nemyslet. Když si sáhnu na hlavu, zjistím, že jsem při tom pádu ztratila brejličky. to je v P..... !!!! Voda sice není moc slaná, ale bez brejliček to půjde hodně špatně! Naštěstí Martin měl náhradní. Nechápu to! :) Sice to byly skořápky, ale v té chvíli bych brala i potápěčský brejle :) ! Na druhou stranu si toho od toho pádu zase tak moc nepamatuju. Jen útržky. Vím, že jsem běželi po nádherných ostrůvkách, plných skal, kořenů a kamenů porostlých lišejníkem. Po širokých cestách, kde jsem zjistila, že se mi vypnuly hodinky a vlastně nevím na kterém jsem kilometru... Zjistila jsem od Martina, že mi chybí asi 25 minut, takže 5-6 kilometrů. Dobře. Takže konec nebude na 75 ale na 70 kilometrch :) . Vím, že při jednom nálezu do vody, myslím, že to byl ten s tím lanem nám Láďa hlásí, že druhý mix nás stahuje. Že už jsme měli 3 minuty a teď to jsou necelé dvě. Musíme přidat, nechci, aby nás doběhli. Trochu zabereme ve vodě a při běhu jednoznačně říkám Martinovi, že se budeme držet ve skupině s našima klukama. Je to dobré tempo. Cítím, že po rovině je to pro mě akorát, do kopce mám o dost lepší nohy, tam šetřím hodně energie. Kde Martin po skalách a kamenech už jde já pořád běžím. Jediný místem na trati kde se běží tam a zpátky asi 1000m je 3tí občerstvovačka. To je dobře, může tam vidět jaký máme náskok. Před občerstvovačkou si vždycky vezmu trochu gelu a na občerstvovačce banán ( asi 1/4) a hodně pití, voda, jonťák, co stihnu vypít. Když se vracíme, vím, že máme náskok přes 4 minuty. To je dobré. Trochu jsem přidali a náskok se zvýšil. Navíc Marika je na laně a to vypadá, že skoro praskne :) . To mi dodává hodně sebevědomí. Protože já sice na laně jsem, ale běžíme vedle sebe. Nevycvakávám se, abych před nálezem do vody se znovu nemusela nacvakávat. Snažím se před každým plaváním do sebe dostat gel, aby mi nebyla zima. I tak při těch 4 dlouhých plaváních zimu trochu cítím, ale není to nic hrozného. Dá se to pořád zvládnout tak, že ještě můžu relaxovat nohy a ne křečovitě držet osmu! Od téhle třetí občerstvovačky mě ale pomalu začínají bolet svaly kolem kyčlí. Bude to s každým kilometrem horší a horší. Snažím se soustředit na ten dlouhý, 20ti kilometrový běh. Po 12ti kilometrech je občerstvovačka. Gely pomalu ubývají a pití taky. Jsem nesmírně ráda za jednu občerstvovačku, která na rozpisu nebyla, byla tam sice jen voda, ale to to bylo to nejlepší co mohlo být. Na začátku dlouhého běhu si Martin musel odskočit a my jsme ztratili kontakt s našima klukama a ještě jedním švédským týmem. Nechtěla jsem běžet sama. Někdy bylo hodně obtížné se udržet na trati. I když fáborků bylo hodně v hustém porostu mezi skalkami to bylo složité. Určitě bylo lepší běžet s někým a jen kontrolovat. Kluky se nám podařilo doběhnout v technickém úseku, tam mě to moc bavilo, pak se naběhlo na širokou cestu, celých 8 kilometrů po široké cestě k občerstvovačce a pak dalších 5 po silnici. To jsem myslela, že mě zabije. Lahvička s gelem mi poskakovala v kapsičce a nešlo mi ji zafixovat. Měla jsem sundaný vršek neoprenu, abych se na těch 20ti kilometrech neuvařila a tak to nemělo pořádně kde držet...štvalo mě to hrozně, ale nedalo se s tím toho moc dělat! Vydržet až si ho zase nandám a zapnu. Říkala jsem si, že když přežiju tenhle běh, už to zvládneme. Také jsem měli informaci, že už máme náskok okolo 15ti minut. To je luxusní, ale stát se pořád může všechno... Nohy už mě bolely hrozně, nechtělo se mi běžet, ale běžela jsem. Martin něco povídal o rekordu, ale jak jsem měla nasazenou čepici přes uši neslyšela jsem ho. Těšila jse se, že budeme zase plavat. Posledních 3,5kilomeru bych snad raději plavala. K bolesti kyčlí se přidala bolest plosky a to bylo blbý, ale pořád běžím, pořád to je kolem 4:50 na kilometr... pak vidím v dálce Láďu a vím, že už to bude kousek..ještě kilometr, bez pití a skoro bez gelů mi nic v kapsičkách neskáče a i kdyby skákalo, bylo by mi to úplně jedno. Je to jediná chvíle, kdy nám zbývali 3 kilometry do cíle, kdy jsem opravdu na laně, do cíle je to ale 500metrů do kopce a tam už běžíme zase vedle sebe. Nevím jak to popsat...jak se můžu smát po 8mi hodinách??? Jsem hrozně spokojená, jak jsem to zvládli, jak jsme běželi a plavali. Je to snad poprvé v životě kdy jsem se na něco cíleně připravovala a ono se to povedlo :) :) :) . Vylepšili jsme ten rekord o 33 minut :)

Nemůžu pořádně chodit, ale to přejde. Mám sebou Ládíska, ten se teď o mě postará, doveze si mě domů a já chvíli nic nemusím. Jsem hrozně šťastná, dokázala jsem to sama sobě. I na takovou vzdálenost se dá závodit. To byl pro mě asi ten nejdůležitější poznatek. Ale musí se na to člověk připravit a to nejen fyzicky, ale i psychicky a další nesmírně důležitou roli hraje výživa!

Tenhle závod má příběh a neskutečnou atmosféru. Je neuvěřitelně dobře zorganizovaný od A až do Z spíš Ž :). Živý přenos po celou dobu závodu. Obdivuju kam to organizátoři dotáhli po 13ti letech!!! Tenhle závod je zážitek.