Dálkové běhy - první sezona v SilviniMadshus Týmu

V polovině září, po Xterra Prachatice (jediném velkém závodě sezony 2020) jsem vyměnila kolo za menší kolečka a hůlky a snažila se, vzpomenout na to, jaké to je být lyžařkou. Popravdě první tréninky byly jako křest ohněm. Na kolečkových lyžích jsem nestála deset let. Sem tam na bruslích, ale to je trochu jiné. Všechno mě bolelo, uvolněné kotníky protestovaly, nechtěly spolupracovat s ´těžkými kolcemi´ v rukách moc síly nebylo. (Počítala jsem se swimruny a dlouými plaveckými tréninky s packami, které se nekonaly). Ale postupně se to zlepšovalo a z pocitu, že ty vzdálenosti nemůžu ujet se to pomaličku měnilo na to, že asi můžu, ale bude to hodně těžké. Moje technika soupaž zamrzla také před deseti lety a když jsem dorazila na první společný trénink na Bedřichovské okruhy se Silvini bez kolečkových lyžích, bylo mi jasný, že to bude těžký návrat :) do bílé stopy! Ukázalo se, ale, že Silviňáci jsou skvělý a během pár minut jsem s nimi mohla vyjet na společný trénink. Na silnicích jsem se neuvěřitelně bála, ale to se také za pár tréninků změnilo a já začala objevovat kouzlo ježdění na kolcích všude, kde je krásný asfalt. Docela jsem si to užívala, ale věděla jsem, že k dobrému pocitu z lyžování to má opravdu daleko. Holt tělo zapomíná rychle a to byl právě možná i ten největší impulz, proč jsem chtěla zpátky do stopy. Protože jsem měla pocit, že zapomínám lyžovat. ¨

Před Vánoci jsme se s týmem podívali na krátké, ale hodně výživné soustředění do Švýcarska a já tam poprvé dala přes 70kilometrů. Pro psychiku hodně důležité. To byla ještě doba, kdy jsem řešila jen svojí výkonnost a vůbec jsem neřešila materiál a doufala, že to co mám doma v garáži, těch 10-15 let staré, bude stačit. Vždyť v roce 2017 jsem na Jizerce byla 11 na lyžích z Olympiády v Salt Lake, takže to byly hodně velký babičky. Bohužel, ani na jednom ze závodů, které jsme jela nebyl stejný sníh a já se kromě zmíněné Jizeky (lyže jsem měla půjčené od Katky Smutné) všude solidně potrápila s lyžema. Ne, že by mi nejely, ale ostatním to jelo o dost líp...

Na plánu jsme měla úvodní závody v Livignu, které se nejdřív přesunuly a nakonec zrušily. Tak prvním závodem byla La Diagonela ve Švýcarsku, nádherný závod v nádherné přírodě. Ze 72 kilometrů se závod kvůli lavinám zkrátil na 54kilometrů a byl to v pětadvaceti stupňovém mraze křest ohněm. Sníh jako písek a ani metr zadarmo. Vím o sobě, že jsem pořád zmrzlá a tak jsem oblečení nepodcenila a pravdou je, že mi občas bylo i docela teplo. Závod jsem zvládla, ale byla jsem poměrně dost zklamaná z výsledku. Na druhou stranu jsem si musela v hlavě srovnat, že ty holky, co tu jedou na to trénují celý rok, já jen dva a půl měsíce. Druhým závodem na plánu byl Toblach - Cortina. Asi nejvíc protrpěný závod. Cestou do Toblachu jsem nastydla, a nakonec byla strašně vděčná, že závod o jeden den kvůli lavinám přeložili. To mě zachránilo, ale zato lyže mě tentokrát vůbec nepodržely. Vůbec se mi na to nechce vzpomínat. Druhý závod jen soupaží a na závodních tratích. To byla zkušenost, že se soupaží dá vyjet opravdu hodně. Ale když z kopce jednou holky na namazaných lyžích rychleji než vy, je to špatně! Bohužel nemoc se mi nevyhnula úplně a já před odjezdem na Marcialongu skončila na antibiotikách. Koukala jsem na ní v televizi a pomalu se těšila na další trénink. Fakt je, že na Jizerku jsem se těšila strašně moc a už se mi dlouho nestalo abych si přála stát na startovní čáře. Skvělý podmínky, zase zima, umrzlo a konečně rychlé lyže. Musím za to poděkovat Katce a Radimovi. Užila jsem si snad každý metr trati ( tedy kromě těch co nad nás nalítl vrtulník a rozpoutal sněhovou bouři uprostřed slunečného dne). Pořád jsem jela ve skupince s holkama, střídaly jsme se, bylo to krásné závodění a skvělý pocit. Dalším závodem měl pro mě být Birken, ale ten pořadatelé zrušili a přesunuly do Švédska. A tak i díky tomu, že Lenka(která měla jet původně Vasák, ale kvůli omrzlinám to nebylo ještě možné) jsem se 3 týdny před Vasákem začala připravovat na Vasák :) ! Hodně jsem si to užívala a těšila se. Projezdila jsem Jizerky tam a zpátky několikrát :) :) :) . Myslím, že to bylo maximum, co jsem mohla v tak krátké době udělat. Týden strávený ve Švédsku byl kouzelný. Projetí částí tratí aby člověk aspoň trochu věděl kde je a na start. Fakt je, že to nebylo tak obrovské jako Vasák je, ale to nebyl ani jeden závod sezony. Ale 90 kilometrů jsme na lyžích nikdy předtím neujela a vychutnala jsem si to se vším všudy. Tentokrát to nebyly spatné lyže, ale tragické. Štěstí bylo, že to samo o sobě jelo docela rychle. Jen ten psychologický efekt, když člověk vidí 4 krásné stopy, ale jet se v nich nedá, kvůli nafoukanému sněhu z plání okolo. 9é kilometrů vedle stopy. Nohy jsem měla úplně do bž! Ale zvládla jsem to. V kopcích jsem si cítila docela dobře, roviny a sjezdíky mě pohřbily. Na druhou stranu jsem to nezabalila a určitě je Vasák velkou výzvou do budoucna. Lepší čas už tady asi nezajedu, ale lepší pocit ze závodění by tam určitě mohl být :) !

Děkuju Silvini Madshus Teamu za tu možnost být součástí a doma za nikdy nekončící podporu! Teď už je příprava zase v plném proudu na další, jiné závody :)