Maminka Májince z cest - díl 1.

Zápisky vznikly při měsíčním pobytu na Novém Zélandu. Každý den, jsem psala svojí malé Máje, co dělám ... výsledkem pak byla maličká knížečka, která je teď pro mě úsměvnou vzpomínkou na všechna dobrodružství a to, jak se člověku může někdy až příšerně stýskat, když je na dlouho dobu daleko od domova. 

Doufám, že se při čtení zasmějete a možná tak trochu i pochopíte moje zoufalství :)

     35 dní, to je desetkrát tři a jednou pět :) . Máme za sebou dny tři a z toho dva byly strávený na cestě v letadle. Maminka letěla přes Londýn. Ten už znáš, to je to město, jak jsme jely mezi letištěm autobusem a koupila jsme ti tam to veliký ovoce. Pak jsem letěla už s Martinem do Dubaje obrovským letadlem. Každej má svoji vlastní obrazovku a může se dívat na co chce, ale mě tam stejně většinou nic nebaví, chce se mi spát a přitom to vůbec nejde. V Dubaji začali trochu problémy a letadlo nemohlo znovu odletět, nevím, co to bylo, ale seděli jsme tam jen tak na ranwayi asi dvě hodiny. Když jsem pak po 16 ti hodinách dorazili do Austrálie, zase nás nechtěli pustit ven a tak jsme tam seděli dalších 45 minut a další letadlo jsem stihli opravdu jen tak tak. Bylo to asi za půl vteřiny 12. Poslední let trval asi 4 hodiny a bylo jasný, že tašky přijít nemůžou. A taky nepřišly. S pánem na přepážce jsme to po půl hodině sepsali a vyrazili z letiště ven. Jednu výhodu to, ale mělo. Nemusela jsem být u toho až mi celníci budou kontrolovat, jestli mám pořádně umytý kolo a nemám bláto na maratonkách. Jsou tam na to pěkně háklivý. Třeba taková zapomenutá svačina, nebo jablíčko v batůžku se může pěkně prodražit. Takže moje poslední svačina skončila v koši ještě než jsem prošla imigrační kontrolou :( . Ještě něž jsem opustila letiště, musela jsem si vyměnit peníze, abych si mohla koupit aspoň rohlík a mlíko.

Ráno v 7 hodin jsem akorát přijeli k Jacobovi, Susanne a Zanie na snídani. (Jackob je Australan, který se přestěhoval na Nový Zéland a závodil s Thule týmem v Číně, jeho žena Susanne je Němka, která učí na univerzitách na Zélandu a v Austrálii a tak vydělává a hodně víc a Jacob se stará o dcerku Zaniu a trénuje a když může tak jezdí závodit). Kafe a domácí chleba s marmeládou byly úžasný a já totálně prošitá. Aspoň, že jsem měla náhradní kalhotky, když ty tašky nepřišly. Po sprše jsem zalezla do postele, zavřela oči a stejskalo se mi ještě víc než celou cestu a pomalu jsem pouštěla slzy do polšáře a přemýšlela, co asi dělá moje Májinka. Bylo půl 8 ráno tady, tak u nás doma půl 8 večer, takže se asi připravuje do postýlky. Přála jsem si Májinku tisknout k sobě a cítit, jak jí tluče srdíčko. A dávat jí pusinky. To jsem si v tu chvíli přála nejvíc.

To, že tašky nepřišly taky mělo ještě další výhodu. O jeden den navíc se vyspím v posteli a budu se moct normálně osprchovat. Co mě čeká v tomhle směru nemám vůbec tušení, jak to přežiju. V duchu už jsem tisíckrát přebukovávala letenku domů za mojí Májinkou.

První den tady jsem byla přejetá jako parní válec. Odmítla jsem jít běhat v cizích věcech, natož jezdit na kole. Jen jsem se přinutila jít projít, ale stejně jsem to  brzo zapíchla na veliké kládě u cesty. Lehla jsem si na ní a zase myslela na to, jak to všechno přežiju. Takhle dlouho jsem bez Májinky ještě nebyla.

Taky jsem si myslela, že tu bude teplejc, ale pořád potřebuju mikinu a dlouhý kalhoty. Žádná opalovačka. Večer Martin přivezl auto, co v něm budeme bydlet. A má Máji přesně tu velikost, jako jsi tenkrát ty myslela, že tam budeme bydlet, když jsem jeli do karavanu do Španělska. Akorát je trochu upravený. Ale nelíbili se mi to a strašně se mi stýská. Večer jedeme ještě nakupovat do supermarketu. Vrátili jsem se až po 10té hodině a maminka odpadla do postele jako schnilá hruška, ale vzbudila jsem se v půl 4 a už mi nešlo usnout. Myslela jsem na to, jak Májinka krásně zpívá v divadle. Moc se mi líbily ty Medvídci, protože byla Májinka krásně slyšet :) . A jak jsem si přála zase sedět společně v kině na Hodným dinosaurovi a držet Tě za ručičku.

Den 2 - po probdělém ránu a snídani v 6 hodin jsme šli běhat. Bylo to nejdřív hrozně do kopce, pak z kopce dolů, potom okolo kopce, pak zase nahoru a pak už mě začaly strašně bolet nohy a myslela jsem, že nedoběhnu. Dvě hodiny a deset minut, dvacet kilometrů a převýšení 800 metrů. To je hroznej krpál :). Po sprše, kde jsem se cachtala neskutečně dlouho a říkala si, jaká jsem srágora, že nevydržím běžet ani 2 hodiny se mi už v tu chvíli nechtělo na odpolední kolo. Po sprše jsem šli zabalit věci do toho auta, co v něm budeme následující měsíc přežívat. Kdyby to byl aspoň ten karavan, ale tohle je na mě už fakt moc a chce se mi brečet. Nacpu věci do svojí poloviny a povlíknu deku a polštář a jímá mě hrůza, jak to přežiju. Spíš si myslím, že ne a už v duchu zase přebukovávám letenku. Tohle nemůžu přežít. Já, co mám ráda pořádek, všechno srovnaný, všechno má svý místo, najednou teď musím nacpat svoje věci na jednu hromadu. Příšerný! Jestli bude pršet, tak mě klepne hodně brzo! ...asi tak za 10 minut..

Na kolo jsme vyjeli až po 4té hodině. Zase to byla stejná trasa, strašnej krpál a mě se vůbec nechtělo šlapat. Měla jsem pocit, že na tom kole usnu a svalím se do příkopu a že mi to bude úplně jedno. Spíš by to bylo vysvobození. Nakonec jsme i zmokli, ale musím uznat, že jsem se projeli po krásných singltrekách, i když jsem si tu krásu moc nevychutnávala a spíš mě to neskutečně štvalo. Těšila jsem se na sprchu a taky jsem se pak v ní rochňala pěkně dlouho. Byl to bezvadnej pocit si oholit nohy a nepřipadat si jako zvíře, což mě bude čekat celý následující měsíc a to v tuhle chvíli , když to píšu vůbec nevím, o čem vlastně píšu. No, a hlavně pořád ten šílenej pocit, že se mi stejská po Májince. Večer jsem usnula asi v 8 a bylo mi všechno jedno. Jen jsem myslela na to, co asi dělá Májinka a doufala, že se jí stejská míň než mě a že se na mě nezlobí, že jsem odjela na tok dlouho. Ráno jsem se vzbudila až v půl 7, takže jsem spala skoro 12 hodin a poprvé mi přišlo, že mě tolik nebolí hlava.

Den 3 - V plánu bylo jít běhat a pak se přesunout jinam. Buď do místa, kde za 7 dní bude závod a nebo do hor s nejvyšším kopcem na Zélandu. Ale protože pršelo, tak jsem jeli hned ráno. Přišlo mi, že cesta vede pořád rovně. První dvě hodiny jsem zatočili snad jen dvakrát. A to před a za železničním přejezdem. Kolem silnice byly samý ohrady s kravičkama a ovečkama snad všech barev. Byly tu hnědý a černý, strakatý kravičky jako u nás, ale taky pruhovaný. Bříško měly bílý a zbytek těla černý. Jedna kravička byla úplně celá bílá. A nebo taky byly černý a bílý měly jenom ponožky, hlavičky a ocásky. Ovečky byly hnědý, šedý, bílý, oholený a nebo pěkně obrostlý vlnou. Jedny byly malý, druhý veliký, že jsem přemýšlela, jestli to ovečky vůbec jsou. Ale Timmiho jsem si mezi nimi nevšimla.

Pak jsem odbočili doprava a objevili se kopce. Ale divný kopce. Vypadalo to skoro jako měsíční krajina. Nikde ani stromeček. Ani suchý. Prý tu původní stromy a lesy, co tu byly vykácel tatínek Jeníčka a Mařenky a stromy už znovu nenarostly, protože tam strašně fučí. Pak jsem jeli okolo nádhernýho jezera. Bylo obrovský a protože zrovna nefoukalo, hladina byla jako zrcadlo.

   A pak už jsem dojeli do těch kopců ještě vyrazili na jeden z nich. Jmenoval se Mullerova chata. Bylo to strašně do kopce a nahoře byl sníh, ale zima mi nebylo. Byly vidět veliký hory okolo a několikrát jsme viděli a hlavně slyšeli, jak se na druhé straně údolí valí lavina sněhu. Každého, koho jsem potkali se Martin ptal ´where are you from?´ Už jsem se pak tomu musela smát.

Večer jsem byla šťastná, že si můžeme uvařit něco teplého do bříška a s příšerným stejskáním jsem usnula. Zima mi nebyla a spala jsem skoro až do půl čtvrté, pak Martin začal chrápat a mě už nešlo usnout. Tak jsem přemýšlela, jak by to mohlo vypadat, kdyby jsme si s babičkou prohodili bydlení. Babička s dědou by šli dolů a my si to zařídili nahoře....