Vzpomínky na Čínu - díl 1.

Stýská se mi po závodech a proto jsem se rozhodla, že si zavzpomínám na adventure závody v Číně. Měl by to být 8mi dílný seriál. Doufám, že se Vám budou vzpomínky líbit. Přečíst si o tom jak to tak vypadá, jak probíhají takové závody a jak se s tím vyrovnává holka, která by měla být tím nejslabším článkem týmu a když není, tak je to blbý... :) :) :)

Adventure Race China, Wuhan, 2014

K závodění v Číně jsem se dostala docela náhodou. A musím říct, že v při tom, co se dnes odehrává v souvislosti s karanténou, uzavřením státních hranic a nemožnosti vycestovat, tak se zvláštní nostalgií vzpomínám nejen na závodění v Číně, ale vlastně po celém světě. Kdybych nesportovala, těžko bych se tak měla možnost podívat do všech těch nádhených zemích, kterou beze sporu je i Čína.

A jak jsem se vlastně do Číny dostala? Téměř se mi podařilo při závodě evropského poháru ve švédském Stokholmu porazit kapitána Thule Adventure Teamu, což ho dost překvapilo. Shodou okolností jim zrovna z týmu odešla francouzská závodnice a oni hledali nějakou náhradu. Po návratu domů jsem pak dostala zprávu, jestli bych nechtěla zkusit závod v Číně. Mělo to být až na přelomu podzim-zima, tak jsem si říkala proč ne. V Číně jsem nikdy předtím nebyla, tak to bude dobrá zkušenost. Je ale potřeba si ujasnit, že by mě nikdy ani ve snu nenapadlo jít do něčeho jako je non stop adventue race. Tady mluvím o závodění na etapy. Tedy stage adventure raceing. Navíc Martin (Martin Flinta, kapitán týmu) mi sliboval, že to bude veliká zábava 😊. We will have a lot of fun. To mi pak znělo v hlavě docela často, když jsem měla jazyk na vestě a lano mezi námi bylo natažený tak, že skoro prasklo! Před samotným odjezdem do Číny jsem se ale ještě potkali na Havaji, kde byl čas probrat co a jak. Na sucho se naučit aspoň trochu držet v ruce pádlo a.. Doma jsem pak na kajaku seděla asi 4x a byla vážně ráda, že se vždycky jede na doublu.. Doma jsem trénovala na Jablonecké přehradě a zjistila, jaká je to dřina, hodit lodičku na střechu, pořádně přivázat aby do Jablonce nedoje dřív než já. Pak sundat a donést k vodě.. Asi nejhorší pro mě byl samotný trénink, když byla zima. Ať jsem se snažila sebe víc, voda na mě stříkala, byla mi většinou pěkná zima a to jsem se ještě klepala ze strachu aby se lodička semnou nepřevrátila do sudený vody. Udržet se na závodním kajaku teda pro mě nebyla žádná legrace. Na druhou stranu od té doby, kdy jsem se upsala Thule týmu, dostávalo se mi opravdu velké péče. Zajímavostí určitě je, že Martin do Švédska odebíral pádla a dokonce si nechal dělat loď tady v Čechách, v Písku. U Tomáše Zástěry a díky tomu jsem pak měla možnost si koupit parádní kajak (i tak byl pěkně vratký 😊 ) a trénovat a trénovat...

Co vlastně všechno adventure závod v sobě skrývá? Je to tedy hodně různorodé a tým nikdy pořádně neví do čeho jde. Sice jsou udané kilometry a jak se mění disciplíny, ale nikdy nevíte, kudy to povede. Když je psaný bike, tak nikdy není jistota, že se na tom biku bude dát jet. Trochu se dá odhadovat podle orientačního času, který je vždycky u jednotlivých sekcí zapsaný... Základem jsou disciplíny jako je běh, bike, orientační běh, kajak a lezení nebo slaňování, někde se přidávají i in-line brusle a střílení, nebo umělé překážky. Případně nějaký hlavolam. Drtivá většina závodů začíná a končí ve městě s velkou slávou a množstvím přihlížejících lidí, kterí jsou zjevně pobavení, že vidí evropany 😊 Během etap se člověk dostává do nádherné čínské přírody, do hor a užasných jeskyní, ale také míjí neuvěřitelně špinavé vesnice a vesničky, že se to snad nedá ani představit. Jede na kajaku po nádherných jezerech obklopených velikými kopci a skálami. Některá místa mi připadala jako by to byla Italsko-švýcarská příroda, ale nikde bohužel nebyla krásná průzračná, čisťoučká voda. Nikde nebyl svěží, čistý vzduch. Jakýsi opar, mlha a prach byla všudypřítomná... Nejčastěji se závodilo 3-4 dny. Každá etapa (kromě prologu, kterým se tu a tam závod startoval) trvala 3,4,5 hodin, ale setkala jsem se i s 13ti hodinovou etapou. Tým tvoří 4 členové a jeden člen musí být žena. Nesmí se od sebe vzdálit na více jak 50metrů. A ´oblíbeným´ vybavením je lano. Každý z členů týmu musí mít něco, aby mohl být táhnutý a nebo naopak mohl táhnout. Každý den si tým musí připravit věci na den následující. Věci rozdělit správně do boxů. Protože kdyby doběhl do depa odkud se má jet na biku a on tam měl pádlo místo helmy a treter, bylo by to blbý. Navíc by mu pak chybělo to pádlo v dalším depu 😊 ... takže se všechno kontroluje několikrát, jestli je tam, kde má být.

Takže nějaké informace jsem měla....ale i tak když jsem poprvé stála na startu, neměla jsem nejmenší tušení do čeho jdu, neuměla jsem si představit rychlost jakou se závod absolvuje, jak mi to půjde a jestli na mě kluci nebudou muset čekat... Dokonce jsem si představovala, že během závodu budu mít část si třeba někde udělat za běhu nějakou fotku 😊 😊 😊 . Teď , když si na to vzpomenu, tak se v duchu musím smát. Párkát před závodem jsme třeba nacvičovali, jak přelezeme umělé překážky, které byly pokaždé jinak vysoké...to bývala na hotelovém pokoji docela legrace! Někdy jsme měli možnost si vyzkoušet Jumarovaní před hotelem, kde postavili cvičnou konstrukci. Pamatuju si, že mi kluci vyprávěli, že v jejich týmu jeden z nich spadl při Fly-fox do řeky (naštěstí tam byla řeka)...prostě se nějak špatně přidělal a až to bylo. O té doby se to pak hodně kontrolovalo a protože obléknout si lezecký úvazek není žádná legrace, tak se stávalo, že ho člověk měl na sobě celý den 😊. Stejně tak cyklistickou helmu, na které bylo přidělané světlo, protože Čínské jeskyně jsou opravdu hodně temné a bez pořádného světlo je není možné projít, a my jsme potřebovali běžet... Takže po pravdě, člověk si při avdenture závodech může připadat trochu jako cvok, když jede na biku v lezeckém sedáku. Myslím, že jsme párkát jela i v kajakářské vestě. To byla většinou lahůdka. Tahle vesta nebyla jen vesta, člověk tam měl zabudovaný vak s pitím a hromadu gelů, protože na kajaku vždycky parádně vyhládne. A s touhle vestou se muselo většinou i plavat...

Když jsem v Číně uslyšela startovní výstřel, následoval neuvěřitelný úprk hned od první vteřiny. Chvíli jsem si říkala, že si snad dělají legraci. Takhle se přece nedá moc dlouho vydržet. To teda nebude moc velká legrace. Při tomhle prvním závodě toho bylo hodně po silnici, sice tu nějaké traily byly, ale moc jich nebylo. Hned po první pětistovce byli všichni zapřažení na laně (Od startu se nesmí prvních pár stovek metrů nesmí používat lano). No, neměla jsem moc času se dostat do tempa. Navíc ten pocit, že kluci jsou vždycky rychlejší mě dostává pod svůj vlastní psychický tlak. Kluci to navíc ještě umocnili tím, že po prvním kilometru byli všichni tři na laně a já běžela vedle nich. Ze začátku jsem si stejně říkala, že se na žádném laně tahat nenechám, ale hodně rychle jsem v průběhu závodu změnila rozhodnutí a velice ochotně jsem se nechala táhnout 😊

Věděla jsem, že náš tým by měl být rychý a určitě má nějaké ambice na dobré umístění, ale to nám vzhledem k mojí kajakářské minulosti (žádné, na kajaku jsem seděla při závodě po čtvrté v životě) ostatní týmy moc nedávali. Pravdou je, že jsem na lodi nebyla moc platným členem, ale alespoň jsem po něm byla schopná běžet i jet na kole. Což si myslím, že v některých etapách kluci hodně ocenili, že mě nemusí tahat na laně a jedu na biku sama. 

  S kým jsem vlastně těch 7 let závodila? Kapitánem týmu byl Martin Flinta, i když se může zdát jméno české, česky neuměl ani slovo. Za mlada 😊 se věnoval olympijskému triatlonu a později adventure závodům, jak těm etapovým, tak těm non stop závodům. Za mě naprostý závodní a tréninkový fanatik. Rád plánoval tréninkové kempy, závody a neustále hledal nové výzvy. Ve většině závodů byl také Jackob Roberts, australan žijící na Novém Zélandu. Pro mě osoba, která mi při závodění dávala jistotu, že se mi tam nic nestane. Vždycky bylo velmi příjemné závodit po jeho boku. Když on zavelel teď se pojede, tak se jelo, ale uměl také ve správnou chvíli zvolnit a nechat mě trochu odpočinout. Třetím byl Scott Cole, američan, který se přestěhoval do Švédska. Závodila jsem s ním pouze tento jeden závod a vlastně jsem nikdy nevěděla, co se od něj dá čekat.

Jdeme na samotný závod....

3 dny/ 180 km. První den a etapa dlouhá 42 km. Úvodní 8mi kilometrový běh, 15km na biku, 8 km orientační běh, 10 km kajak. 2 z týmu musí přímo z kajaku musí vylézt na most, 2 dopravit kajak ke břehu a vyběhnout na most a závěrečný tří kilometrový běh. Hned úvodní běh byla úplná divočina, ale ne, co se terénu týče, ale tempa. Všechny holky po první pětistovce na laně (tedy alespoň ty co byly přede mnou) jen já a Kathryn Muller ( známe se z Xterry) ne. Od startu vyrazily hlavně čínské týmy, jako by byl za rohem cíl. Klasika, která pak provázela všechny starty 😊. Po pár stovkách metrů Martin bere na lano Scotta a po dalších pár stovkách metrů už jsou na laně všichni tři a já v duchu kroutím hlavou, co to je? Běžím vedle nich a tři kluci se táhnou na laně... V depu máme lehkou ztrátu kolem půl minuty a ještě ztratíme v depu. Na biku má Scott technické problémy a ještě si kousek zajedeme. Před námi jsou pomalé týmy, které se dají velice těžko předjíždět ale i tak přijíždíme do depa jako 4 a před námi vybíhají dva týmy společně. Na orintačním běhu opět něco ztratíme. Zato na kajaku si vybereme dávku štěstí pro celý závod. Dva týmy si zapomněli vzít lezecké vybavení a musejí se vrátit. Kajak je pro mě strašná dřina. Kluci se mi pak smáli, že se musím dívat taky dopředu a ne jenom do lodi. Jelo se stejnou cestou tam a zpátky a strašně foukal vítr. Když fouká do zad, je to ještě dobré, ale když fouká do obličeje studený vzduch, je to šílené. Zmrzla jsem tak, že jsem skoro neudržela pádlo a klepala se jako ratlík. Při vystupování z lodi se mi podařilo vykoupat a to doslova. Už tak zmrzlá, jsem spadla do vody. Z každé lodi musel jeden výlézt po laně na most a druhý musel kajak dopravit ke břehu...to byla pro mě veliká zkouška a já ji pokřtila vykoupáním v ledové vodě. Musela jsem se nechat pověsit na lano, jinak bych hodně ztrácela. Pár metrů před cílem ještě přelézt vysokou stěnu a cíl. Moc jsem si v cíli neuměla přestavit, že budu závodit ještě další dva dny. Kluci byli docela spokojený, první den jsme dokončili na druhém místě. A ostatní týmy pochopily, že s námi budou muset počítat.

Nejlepší na tom je, že po závodě závod vlastně nekončí. Všechno se musí vyndat z boxů a znovu připravit na další den. Mokré věci zkusit někde usušit a člověk je rád, že večer padne do postele.

Druhý den se začínalo biatlonem, ale není to biatlon, tak jak ho normálně znám, že se střílí. Ale dva z týmu začínají na kole a dva běží a po několika stovkách metrů se střídají, tak aby se co nejrychleji všichni dostali do depa. Pak byl dlouhý kajak, 20km a opravdu dlouhý byl. Snažila jsem se kopírovat pohyb týmového kolegy v lodi přede mnou (byly jsem spojeni lanem ) ale moc mi to nešlo. Navíc mi na vodě začínala být zase hrozná zima. Hodně foukalo. A na kole jsem pak rozmrzla až po několika minutách. Na biku se jelo 35 km, většinou po silnici, ale aspoň s hezkým závěrečným stoupáním odkud se vybíhalo. Asi pro mě nejhezčí část z celého závodu. 15ti kilometrový běh a zhruba 9 km v trailu. Nahoru, dolu, uzoučké pěšinky, kamení. Na této etapě jsme měli nejrychlejší čas ze všech týmů a to zhruba o 5 minut a zase o trošku se nám přiblížilo celkové druhé místo. Jenže se nám nepodařilo dobře slanit a ztratili jsme hodně času. Etapu jsme dokončili na třetím místě a třetí místo jsem drželi i celkově. Už jsem byla hodně unavená, cítila jsem snad každý sval na těle, ale nedalo se nic dělat, ještě jeden den.

Poslední den bylo na programu 80 km. Začínalo se orientačním během, ze kterého jsem byla hodně zklamaná. Některé týmy vynechaly jednu kontrolu a penalizace za její vynechání neodpovídala vynaložené síle a času tuto kontrolu získat. Hodně jsme ztratili. Na kole jsme odvedli skvělou týmovou práci a posbírali asi pět týmů před námi. Ve výsledcích to vidět nebylo, že jsme jeli skvěle, ale bylo to tím, že jsem zapomněla na začátku depa označit průběh, oblékla jsem si vestu a běžela s věcmi na pádlování 80 metrů ke kajaku a pak jsem si vzpomněla, že jsem na to zapomněla a musela jsem zpátky a pak znovu zpět k vodě. Kluci na mě museli čekat. Je to ponaučení pro příště. Na vodě jsem zase něco ztratili a tentokrát mi byla na lodi taková zima, že mi cvakali zuby. Trvalo mi to na běhu poměrně dlouho než jsem rozmrzla a musela se nechat táhnout na laně. Vždy když se běželo po silnici nebo po betonu, bylo to pro mě těžké. Nemám ráda běhání po silnici a myslím, že mi to na něm moc nejde. V terénu je to jiné, jako by mi tam vždycky narostly křídla. Škoda, že toho terénu bylo při závodě tak málo. Závěr běhu byl do hodně do kopce asi na 1 kilometr bylo převýšení 350 metrů, hrozná střecha. Už jsme byli navázaní na laně všichni a pak dolů. Po schodech, hrozně dlouho a ještě jednou přelézt stěnu a pak už konečně cíl.

Ke konci posledního běhu už jsem chvílemi ztrácela koncentraci, nemohla se soustředit. Pochopila jsem, jak je důležité při závodech které trvají déle než tři hodiny už od začátku pravidelně jíst a pít. Protože najednou po třech hodinách člověku dojde a jeden gel už to nezachrání. To je pro mě obrovská zkušenost. A obrovskou zkušeností je pro mě i práce v týmu. Přiznávám, že nejsem úplně týmový hráč. Ono lyžování a triatlon moc týmovým sportem nejsou 😊

První etapový závod jsem přežila a skoro bych řekla, že doslova. Výsledný čas 13 hodin a 45 minut byla velká zkušenost pro další závod, který mě naštěstí čekal až na jaře dalšího roku a když jsem viděla jeho rozpis, tak jsem si říkala, že budu muset v tréninku hodně zabrat, abych ho přežila...byla to výzva 😊...

 Velkým problém, a to pokaždé, bylo jídlo. Já jsem nikdy nevyhledávala čínskou kuchyni. A přímo v Číně se to nezlepšilo. Spíš naopak. Vybudovala jsem si pěkný odpor. Všechno to příšerně pálilo, ale úplně všechno. Sýr a máslo a chleba tu neexistuje, prostě se nedá koupit ani v tom nejmodernějším supermarketu. Chleba sice byl, ale byla to jeho sladká varianta, pro mě nepoživatelná. Snídaně jsem si tedy sebou přivezla, ale na instantní kaši se dá přežít tak akorát ta snídaně a na instantní polívku se pak závodit nedá...prostě to byl pro mě obrovský boj. Většinou jsem přežívala na vařené rýži a vajíčkách, když to byl lepší hotel bylo k mámí i maso jako steak a když to šlo koupila jsem si čerstvé ovoce. To se ale tedy musí nechat, že na tržnicích, ale i v obchodech člověk koupí nádherné ovoce o kterém se nám tady jen zdá. A je to opravdu ovoce, které chutná po ovoci. To je asi tak jedna z mála věcí, která je na Číně úžasná. Ovoce a zelenina. Ale člověk si musel dávat velký pozor na hygienu. Všechno pořádně mýt a nejlépe balenou vodou zakoupenou v obchodě, nikoliv z kohoutku. My jsme to v týmu dotáhli tak daleko, že jsme si ani pusu po čistění zubu nemohli vyplachovat vodou z kohoutku...Martin přikázal, že musíme zůstat bez žaludečních problémů a tak to prostě budeme dělat takhle. Takže nakrájené čerstvé ovoce a zelenina na hotelu prostě nepřicházela v úvahu. Všechno muselo být tepelně upravené... Zajímavým zjištěním bylo, že po dvou závodních dnech jsem nebyla schopná pozřít nic sladkého a měla vždycky strašnou chuť na cokoliv slaného. Proto i při závodě sníst energetickou tyčinku, nebo gel bylo utrpení. Nevím, proč mě tenkrát nenapadlo si sebou vzít sušené maso, to by my myslím hodně pomohlo...I do letadla by to nebyla taková zátěž, když člověk pak řeší každý deko. Sice jsme létali s kolem a velkou taškou do 23 kilo, ale když si člověk vezme všechno to vybavení, stejně to musel řešit.

Další závod mě měl čekat až na jaře dalšího roku a musím říct, že jsme se na něj těšila. Sice to byla úplná šílenost 😊kterou jsem nikdy předtím nezažila a naštěstí už ani po tom znovu ne...