Vzpomínky na Čínu - díl 3.

Měsíční dobrodružství, Siquan,Velká Čínská Zeď, Wulong, Zunyi

Když si tak pročítám všechny ty závodní a cestovní zážitky, nutí mě to přemýšlet nad tím, proč se vlastně člověk do takových věcí pouští. Navíc v nynější situaci, kdy nemůžeme skoro ani vystrčit nos z baráku. Já jsem nad tím ze začátku moc nepřemýšlela. A asi to tak bylo nejlepší. Nikdy jsem si jako velký vytrvalec nepřipadala a tak to všechno pro mě byla výzva, jestli jsem schopná něco takového zvládnout, dokázat si.. vlastně ani nevím co 😊 Ale byly to nové impulzy do tréninku a to mě ze začátku hodně bavilo. A teď s odstupem času to jsou krásné vzpomínky i když jsem někdy trpěla jako pes a říkala si, že už nikdy víc! Nejhorší pro mě bylo vždycky to šíleně dlouhé cestování, špinavá letiště, strašné množství lidí. Chyběl mi domov, to, že když se ráno probudím, vidím Máju, naší zahradu, psy...hrozně mi to chybělo. Někdy jsem měla i pocit, že jsem tak daleko a v takovém zapadákově, že se odtamtud snad ani nemůžu nikdy vrátit domů...a přesto jsem souhlasila s tím, že pojedu na měsíc do Asie

Moje první měsíční dobrodružství v Číně a hned 4 závody... prvním závodem byl ultra dlouhý závod v provincii Siquan, potom jsme se přesunuli k moři, do blízkosti Čínské zdi a závod Red Bul, do třetice to byl nejprestižnější adventure závod, co se týče etapových závodů ve Wulongu a jako čtvrtý asi nejšílenější závod v Zunyi. To byl plán na měsíc.

 Před odjezdem do Číny jsem si ještě měla odskočit na Xterru do Anglie, ale z toho nakonec muselo sejít, protože dva dny před odjezdem jsem si při skákání s Májou na trampolíně poranila kotník. Trochu v něm křuplo a já hned věděla, že je zle, ani okamžité namočení do ledového bazénku tomu nepomohlo. Takže Anglii jsem musela odpískat a jen se modlila, aby se mi kotník dal aspoň trochu dohromady do závodu v Číně. Ono je to pak těžké, když závodíte jako tým a jednomu se něco stane..těžko se to vysvětluje. Všechno je zaplacené. Navíc vyvrtnutý kotník by mi asi storno letenku nezajistil. Vždyť je to jen kotník. To jsem pak slýchávala docela často. Nakonec jsem odletěla s pěkně bolavým kotníkem a vůbec nevěděla, jak poběžím.

Na cestu si tentokrát vůbec nepamatuju, ale zato si pamatuju, jak jsem zaspala úplně všechno. První den tedy ano, když jsem se probrala, měla jsem kolo postavené a dalším skvělým překvapením bylo, že tentokrát jsem bydleli v opravdu luxusním hotelu, kde měli kromě čínského jídla i nějaké normální. Měli sýr a marmeládu, to bylo neuvěřitelný! Na zahájení druhý den po příletu jsem se dostala vůbec nevím jak, jen vím, že se mi chtělo hrozně spát. Bylo to na pláži, kde se druhý den startovalo. Moc jsem si neuměla představit, jak skočím do té žlutohnědé vody a budu v ní plavat... no, měla jsem ještě jeden den na probuzení 😊

Velkou změnou bylo složení týmu. Kromě Martina a Sama s námi byl v týmu ještě obrovitý Dogal Allen, Novozélaňďan s neuvěřitelně dlouhýma rukama. Tentokrát mě vyfasoval na kajak on. Ale tím jak byl veliký a těžký, tak se nám kajak hodně zvedal a moc nám to nejelo...

První závod Siquan (2.5km plavání, 20km Kajak, 22km brusle, 48km bike, běh a slanění, 30km Kajak, 44km bike, 30-40km orientační běh) ... Startovalo se brzy ráno, sluníčko ještě spalo když jsem se vrhli navázaní na laně do té žlutohnědé vody. Já jsem byla na laně s Dogalem a musím říct, že nám to šlo docela dobře. Voda byla sice teplá a vtom všem oblečení a hlavně v čísle to byl mazec. Skoro jakoby člověk plaval v blátě. Na laně jsem plavali jednak proto, aby jsem se neztratili a taky proto, že jsem byla výrazně slabší plavec než Dogal. Plavání jsem zvládli nakonec nejrychleji. Na kajaku jsme kličkovali mezi rybářskými sítěmi a nemohli chytit GPS signál. To jezero bylo děsivé, nechtěla bych se tam ztratit. Těch rybářských sítí, co tam bylo natahaných. Kdyby do nich kajak zajel, byla by to pěkná patálie. Museli jsme ještě pětkrát vylévali vodu z kajaku, což byl pro mě hodně emotivní zážitek a ještě jsme se propadli na třetí místo. Na bruslích měla přijít moje chvíle a konečně někoho taky táhnout. Ale po pár kilometrech se nám stalo něco co se snad normálně vůbec nemůže stát! Samovi se uvolnila spodní část brusle od horní a bylo po závodění. Sam běžel v ponožkách asi 5km, první š kilometry dal kolem 3 minut, ale co je to proti rychlým bruslím. Já jsem hned od začátku navrhovala brusli provizorně opravit tím co máme u sebe a protože jsme měli i hůlky dalo by se na tom jet soupaží..ale nejdřív nechěli, že to nepůjde...pak ale dali na mě a Martin to na ní soupaží dojel. Musela to tedy být hrozná dřina. bylo to docela frustrující. Hodně jsem se na ty brusle těšila a takhle to dopadlo. Ztratili jsem 17 minut a několik pozic... Pak ale začala stíhací jízda a tp byl masakr. Na biku jsem nikdy tak rychle nejela. Dogal byl hlavní mašinkou, táhnul mě na laně takovou rychlostí, že jsem si přála, ať nikde není žádná zatáčka nebo nemám šanci to ubrzdit. Oni tam samozřejmě zátáčky byly, ale Dogalova jízda se dala dobře číst, takže jsem se v žádné zatáčce nevymázla a dokonce se nám podařilo se na konci biku dotáhnout na druhý Raw AT, ale tým Torpedo 7 bylo hodně daleko vepředu. Po biku následoval krátký běh k hotelu ze kterého se slaňovalo. Naštěstí ale jen dva lidi. A dva mohli odpočívat 😊ale ono je to kolikrát horší se najednou zastavit a nic nedělat jen čekat. Tak jsem si aspoň odskočila a snědla tyčinku. Pak jsem doběhli všichni zase zpátky na pláž a znovu na kajak, tentokrát 30km a Práce přes 4 hodiny. Kličkovaná mezi sítěmi a dřevěnými sloupy v jezeře. Někde nebylo ani moc vody a kajak se skoro něchěl hnout z místa. Museli jsem dopádlovat až na druhou stranu jezera. Když jsem se otočili bylo v dálce vidět veliké ruské kolo. Pádlovali jsem hodinu a to kolo bylo pořád stejně veliké, vlastně spíš malé..to už bylo hrozné psycho. O tom kole se mi asi bude zdát 😊. Člověk dvě hodiny kouká na něco, co se vůbec nepřibližuje a pak jsme najednou byli na pláži...a znovu na bika. Dogal už byl unavený po prvním biku, kdy mě měl na laně skoro celou dobu a po těžké práci semnou na kajaku. Tak mě občas tahal Sam, bohužel v jedné zatáčce jsem úplně neodhadla situaci a lanem jsem se nechala stáhnout k zemi, sedřený loket i koleno... No, nic jedeme dál! Držíme si třetí pozici a přezouváme na orienťák, musíme si vzít čelovky, jídlo a pití, bude to dlouhý a ve tmě. Nakonec jsme orinťák zvládli skvěle. Sice vůbec nevím, kde jsem běhali. Někde to bylo městem a někde to muselo být hrozně krásné. Asi nějaký park s jezírky, lavičkami a těmi jejich domečky. Poslední kontrola byla v něčem, co já jsem nazvala železný had, ale mělo to vstup jen na několika místech. Nám GPSka ukazovala, že jsem u kontroly, ale kontrola nikde. Tak jsem usoudili, že to musí být v tom hadu, jenže tetn had byl kousek nad zemí a jak to bylo kulaté, tak se do toho pořádně nedalo vlézt...nakonec jsem si nějak poradili a vlezli dovnitř, kontrola byla tam a tam jsem taky zjistili, že kousek od nás byl vchod 😊, ale ve tmě to vůbec nebylo vidět.. Orinťák se nám kromě této příhody povedl. Místo 30 - 40km jsem naběhli 26km. Sam s GPS a Martin s mapou odvedli skvělou práci a my těch 17 kontrol nasbírali ve skvělém čase. Před poslední kontrolou jsem se dotáhli na vedoucí Raw a v závěru měli i víc sil. A i když jsem cílovou páskou proběhli jako první, první jsem nakonec nebyli, penalizace za zapomenutí GPS trackeru nás posunula na druhé místo. To se nedalo nic dělat. Taková jsou prostě pravidla. Vedoucí Torpedo 7 na orienťáku trochu kufrovalo a naběhlo 40km, což je odsunulo na třetí místo. Výsledný čas byl kolem 15 hodin. Já jsem měla sedřený loket a celý stehno, a jen si říkala, jak to tady budu léčit...

Mezi prvním závodem v Siquanu a druhým závodem, který měl být dvoudenní s přespáním na Čínské zdi, bylo jen pár dní. Příšenrý a úmorný přesun autobusem z jednoho místa na druhé, byl nekonečný. Kdo si myslí, že u nás máme špatné silnice, tak tady je to ještě horší! Hotel byl taková klasika. Skoro bych řekla, že to tam všechno staví podle jedné a té samé šablony. Ve vstupní hale jsou vždycky desatery strohé hodiny ukazující čas ve všech významných městech světa a koupelna je ve většině případů prosklená. Když jsem to viděla poprvé, tak jsem se musela smát. Naštěstí tam byl alespoň závěs, nutno podotknout, že z venku 😊. Já jsem volný den strávila na masáži a musím říct, že tady to byly skvělé masáže. Pak jsme se byli akorát jednou projet, podařilo se nám dojet ke vstupní části Velké Čínské zdi, zrekonstruované a zpřístupněné pro turisty. Byl to všechno takové hrozně veliké...

Tým se nakonec dohodl s organizátory, že nepojedeme hlavní dvoudenní závod, ale jen jednodenní ve dvojicích. Na oplátku jsem, ale museli věnovat jeden den natáčení pro čínský Red-Bull a jeli jsme šaškovat na zeď. Běhali jsem po schodech na čínské zdi tam a zpátky. Natočili asi deset rozhovorů na různých místech...bylo to...douhé, ale hezké, protože normálně bych se tam si kromě závodu nepodívala! A pak jsem také museli odstartovat jako v hlavním závodě a na první kontrole po proběhnutí města, kde byly mraky lidí jsme mohli nastoupit do autobusu a na start jsem se postavili znovu druhý den. Tak to bylo takové prodýchnutí. Připadalo mi to dost vtipný a bala jsem hrozně ráda, že nemusím závodit dva dny. Já jsem pak druhý den startovala s Martinem v mixu. Začínalo se orientačním během ve městě. Ten se nám tedy vůbec nepovedl a ztratili jsem na nejrychlejší mix tým 17 minut. Skoro se nám to zdálo nemožné, když jsem to viděli ve výsledcích, ale bylo to tak. Po 25ti kontrolách jsem se vydali na stíhací běh po čínské zdi. Nahoru to bylo hodně prudké schody, někdy se už ani nedalo běžet a dolů to byl také pořádný sešup, dohromady 13kilometrů. Po běhu to pak byl biatlon, ale jak jsem psala už minule, není to ten biatlon, který známe, ale takový, že dvojice má jen jedno kolo a musí překonat určitou vzdálenost co nejrychleji. Takže jeden jede na kole, pak ho nechá někde ležet a ten druhý až tam doběhne, tak si ho vezme a zase o kousek předjede toho co běží a takhle pořád dokolečka a dobře to vymyslí, když na sebe pak v depu nemusejí čekat...Tohle bylo na 8 kilometrů a pak závěrečný kajak na moři. Nebyl moc dlouhý, asi 6 kilometrů, ale moře nebylo úplně klidné a ty čínské kajaky, to nejsou kajaky, ale bárky. Vůbec to nejede. Nakonec jsme v příšerném vedru vyhráli....Závěrečný ceremoniál byl nádherný. Velkolepý. Hudba, bubny, čínští draci...a to všechno, přesně tam, kde čínská zeď začíná....

Mezi druhým a třetím závodem už tolik času na regeneraci nebylo. Už jsem ani nestihla zajít na masáž a následoval rychlý přesun do Wulongu. Wulong je neuvěřitelné místo. Je to horské středisko uprostřed Fairy Mountains položené asi 1800 metrů nad mořem. Takže vzduch tu byl pěkně řídký. A startovat se mělo hned za dva dny ...Baise si budu vždycky pamatovat jako městečko s obří konvičkou a Wulong jako horské město uprostřed pohádkových hor, ale to opravdu do slova. Byla to nádhery, všechny ty štíty se tyčili blízko i daleko a člověk se jen při pohledu bál, že by se tam ztratí až se přes ně bude při závodě škrábat 😊. Na druhou stranu v těch nádherných horách byla spousta krásných parků(jeden byl i s vláčkem) ale také množství nedostavěných obřích staveb. Byly to holé, betonové opuštěné stavby. Působilo to vždycky dost smutně a člověk přemýšlel, co to asi mělo být... Martin sliboval, že budeme ubytovaní v městečku, ale autobus tohle městečko s námi jen minul a uháněl si to kamsi vzůru do hor. Hotel to nebyl úplně špatný, ale s jídlem to tu bylo docela bída. To zase budu živá o vajíčkách. Objevila jsem tu i jogurty, ale v Číně uměj pokazit nejen Mc Donald, ale i jogurty. Ta chuť se snad ani nedá popsat... Takže třetí závod Wulong Moutain Adventure Race... prolog + další 3 dny dobrodružství. (Prolog-7km běh, 4km biatlon a 10km bike). Na start nás svezl opět autobus do toho hezkého městečka. Po startovním výstřelu následoval jako vždycky totální úprk a já se těšila, jak si na chvíli sednu na to křesílko a kluci mě ponesou. Většinou je soušástí závodu to, co se v dané oblasti hodně používá a tady to jsou nosítka 😊 Jeden sedí a zbytek nese...tak bylo jasný, že ponesou toho nejlehčího. Paráda, to jsem já. No, nakonec úplně nevím, jestli to byla výhra, protože mi za tu chvíli ztuhly nohy snad ještě víc než jsem si sedla. Následoval biatlon a mě to teda moc nechutnalo. Na biku to už bylo lepší, ale zase se nám zamotalo tažný lano do přehazovačky. Kluci to opravili a i tak se nám podařilo prolog o pár vteřinek vyhrát. To bylo dobrý, protože jsem dostali nové čisté číslo, protože při prologu parádně lilo a mě jen napadlo, jak ty věci budeme sušit, když nikdy nikde není žádné topení....Ono to pak asi stejně bylo jedno, protože všechny závodní dny propršely, takže ať člověk chtěl nebo ne, stejně než zazněl každý den startovní výstřel už byl mokrej jako myš. Ale jít na start už v mokrým je šílený.... Takže druhý den na startu aspoň v čistým čísle. ( 16km kajak na řece, 4km běhu do šílenýho kopce, 8km biatlon, 32 km bike, 6 km běh a 11km orientační běh). Na řece to byl neuvěřitelný zážitek. Obří řeka se valila přes kameny a místama jsem měla pěkný strach, abych se nevyklopili, byla to parádní rychlost! To nejhorší na kajaku po protivětru bylo tahání kajaku na břeh. Vždycky to byly takový těžký mrchy....Od řeky se pak běželo 4 kilometry do krpálu a nastoupalo se 1000m, běželi jsem celou dobu a podařilos se nám dostat do vedení. Náskok jsme si udržovali i na biatlonu. To je vždycky o náhodě, jak se podaří rozdělit ty úseky aby všichni najednou byli v depu a nemuselo se na nikoho čekat...a na 32 kilometrů dlouhý bike s převýšením přes 2000 metrů jsme vyjížděli jako první a ještě si budovali náskok. Bohužel kousek před cílem jsem kufrovali a ztratili značení a GPSka nás posílala pořáed někam do plole. Asi po 5ti minutách nás dojel další tým a společně jsme pak našli další značku. Ale byl to teda pech. Takhle ztratit 5 minut. Všichni jsem z toho byly dost zkleslí a na závěrečný běh a orienťák už moc sil nezbylo. K dispozici jsou GPS souřadnice(samozřejmě bez map) a papírová mapa, ta tentokrát měla ale přes půlku stránky mrak, takže tam nic nebylo vidět. Zvoli jsem špatný postup a drápali se v tom parku s vláčkem nahoru a dolů...no, moc se nám to nepovedlo a ztratili jsem dost času a etapu dokončili na třetím místě. Což znamenalo druhý den se oblíknout do mokrého a špinavého čísla ☹.

Třetí den (plavání 1km, bike 32 km, kaňoning a slaňování v řece 8km, kajak 20 km a běh 2km) To byla parádní etapa. Sice se nám podařilo dobře odplavat, ale díky pomalému depu jsem vyráželi na bika až jako čtvrtí. Zase hrozně pršelo a všude bylo lepkavé bláto, stejně jako předchozí dva dny. A zase na biku je velké převýšení. Něco se nám podařilo stáhnout a i díky rychlému depu vybíháme na slaňování jako první. Někdy si člověk při AR přijde trochu jako cvok, když běhá v helmě s čelovkou, nebo plave v záchranné vestě s helmou. Na slaňování v řece jsem museli mít úplně všechno. Záchranou vestu (samozřejmě s pitím s gely, takže to nebylo úplně lehký) sedák, karabiny a osma a samozřejmě helma .... Takže plná výbava! No, nedá se nic dělat, je to potřeba. Pamatuju se, že mi byla hrozná zima, nakonec jsem slaňovali jen dvakrát pár metrů a jinak jsme si museli hledat cestu řekou sami. Někdy jsem se tedy parádně bála, když jsem měla skočit tří, čtyři metry do tůně, kde jsem vůbec nevěděla co je. Ale Sam si to jednoznačně užíval a hrozně se mu to líbilo. Skala z těch skal do tůní jako malej 😊. Nakonec to bylo skvělý, jen voda byla příšerně ledová. Na kajaku se jelo mezi nádhernými skalami a pak už následoval závěrečný výběh po dlouhých schodech, krátký průběh jeskyní a do cíle třetí etapy a druhé místo jen o kousek. Čtvrtý den (bike 31km, běh 14km, kajak 8km, běh 7km) Původně byl na programu ještě průběh jeskyní, ale ten museli pořadatelé naštěstí kvůli vydatným dešťům zrušit. Tohle měla být nějaká jeskyně s nízkými stropy a ještě k tomu tam měo být trochu vody. S mojí klaustrofibií by to byl asi nezapomenutelný zážitk...takže zatopení úplné jsme dost ocenila. Na biku jsem tentokrát byli všichni už trochu odevzdaní a na běh přezouvali na třetím místě. Na běhu, který býl pořád nahoru dolů jsme něco stáhli , ale na kajaku už moc ne, zato další běh nám šel dobře a my se ještě dotáhli na pár vteřin za vedoucí Torpédo, ale celkově to tentokrát na vítězství nebylo a my jsme s ztrátou 5ti minut celkově obsadili druhé místo. Cítili jsem to jako docela velkou křivdu, protože ten druhý den jsem díky špatnému značení ztratili právě těch 5 minut...No nic, sice jsem se cítili jako nejlepší tým, ale nevyhráli jsem. Ale ono se nám to vrátilo další rok 😊. Velkolepý ceremoniál na závěr a přesun z pohádkových hor na nejšílenějšího místa na zemi do města se jménem Zunyi ☹ ☹ ☹

Už jsem byla strašně unavená, chtělo se mi domů a ještě nás čekal jeden dvoudenní závod. Tak strašně špinavé a přelidněné město jsem snad v životě neviděla. Nechápu, jak někde může být taková koncentrace lidí, zvířat a autíček... a zase ten déšť... závod v Zunyi se jmenoval Adventure Games Zunyi. Závodilo se dva dny. Začínalo se orientačním během, ale nejdřív bylo potřeba překonat po 500metrech úvodní překážku na kterou se vyřítilo celé startovní pole a to byl masakr. Já jsem zmobilizovala snad všechny poslední síly a na překážku se mi podle plánu podařilo vyškrábat jako jedna z prvních a pak jsem se snažila pomoct klukům nahoru. Pamatuju si, jak Samovi pořád hrozně klouzali boty, dostal se nahoru snad na 20 pokus. Jenže to nebylo všechno Konstrukce té překážky nebyla schopná vydržet nápor takového množství lidí a začala se z druhé strany uvolňovat. Dolů se slézalo po síti, když jsem byla asi metr a půl nad zemí, uvolnilo se to a já sebou flákla na zem, strašně jsem se praštila do kolene a do hlavy...krev mi tekla ale jen z toho kolene. Byli tam ale lidi, kterým to teklo snad úplně ode všad...to byl šílený zážitek. Takže pak už si toho moc nepamatuju. Jen vím, že na Jedné z prvních kontrol, kde se někam lezlo po laně, mě strašně začalo bolet to koleno a já pak nemohla moc běžet. Hrozně to bolelo. Musela jsem to pak ledovat a chtěli mě odvézt do nemocnice, ale to jsem odmítla.... Druhý den to bylo kapku lepší, takže jsem mohla nastoupit na start. Ani vlastně nevím kolikátí jsme doběhli. Kluci by mě stejně ale nenechali nenastoupit na start, tak jsem to ani nezkoušela a to ani v hlavě. To byl ale šílený běh, na horu to ještě šlo, ale dolů to bylo po zadku. Jinak to prostě nešlo, jak pršelo, tak to tak příšerně klouzalo, že to šlo jen po zadku. Polovina startovního pole měla roztrahné kalhoty. Tenhle běh nám šel moc dobře, ale i když jsem bojovali jako lvi, na první místo to zase nebylo. Celkové druzí a zase za Torpédama. Po bahenní koupeli nás pak čekala koupel v ledové řece a čtyřkodinové čekání na vyhláčení. Byla jsem zmrzlá jako preclík. Měla jsem na sobě úplně všechno oblečení a stejně mi byla zima. Tady jsem pochopila, co je to zázvorový čaj a jakou má sílu...myslím, že to byl on, kdo mě zachránil od jisté nemoci.... Tak strašně jsem se těšila z tohodle šíleného města pryč. Pryč z Asie, chtěla jsem být zpátky v Evropě, zpátky doma...a už pojedu 😊